Dobrodružství v dešti

Něco šustí okolo mého spacáku. Vytahuji hlavu zpod pláštěnky, do které jsem zabalená jako housenka, a rychle se snažím zjistit, co se děje. Na obličej mi dopadají dešťové kapky. Předpověď počasí se nemýlila a v půl druhé v noci dorazil déšť. Soukám se ze spacáku. Neohrabaně si potmě obouvám boty a rozespale sleduji světýlka u chaty. První děti se již snaží v jejích útrobách nalézt útočiště. Další budím já.

Déšť nabírá na intenzitě. Ospalost je tatam. Obíhám jednotlivá nocležiště a vybízím k rychlé evakuaci. Šimon ve své hamace tvrdě spí. Natáhl si nad ni plachtu jako přístřešek. Opakovaně se ho snažím probudit. Nereaguje, a tak to vzdávám. Běžím k chatě. Před ní stojí houf dětí. Drží spacáky a karimatky a snaží se nacpat na přeplněnou verandu, aby se schovaly před deštěm.

Kolegyně Hanka reguluje vstup do chaty. Vylézání na půdu, kde se dá spát, jde pomalu. Snažím se s ostatními dětmi rychle vyklidit verandu. Skládáme batohy na dřevo. Hanka hlásí, že se dovnitř vejdou už jen dvě děti a že musí spát dole před krbem. Znovu přeskládávám batohy na verandě. Část jich s Hankou přemisťujeme do chaty. Pokládám na zem verandy jednu karimatku vedle druhé. Celkem jich rozložím osm. Víc se už nevejde. Jedno dítě tedy uložíme ještě do chaty.

Sama zalézám do spacáku také v chatě. Je mi vedro a poslouchám hovor dětí na verandě. Za chvilku jejich tlumené hlasy utichají. Je slyšet jen bubnování deště a hučící vítr v korunách okolních buků. Nemohu usnout. Myslím na Šimona v hamace a doufám, že dětem na verandě není moc zima. Chtěli mít přežití a tak ho mají včetně nočních manévrů vyvolaných deštěm.

Promítám si uplynulý den. Z Liberce jsme vyrazili autobusem, který nám pomohl překonat první výškové metry. Z Rudolfova jsme pak již šlapali s plnou polní po svých. Dobrých deset kilometrů přes hory k naší horské chatičce daleko od civilizace, bez elektřiny a tekoucí vody, s nedostatečným signálem mobilních operátorů.

Děti šlapaly s batohy bez větších potíží a stížností. Mobily vypnuté. Tak si to samy odhlasovaly. Začínající podzim se uvedl překrásným počasím. Přesto jsme u chaty museli navléknout čepice a teplé mikiny. Všichni se bez pobízení ihned pustili do příprav na nocování v lese. Část rozvěsila hamaky po stromech, ostatní si našli místa na zemi. Čtyři děti si řekly o noc v chatě. I s tím jsme počítali. Vše šlo jako po drátkách počínaje večeří až po hry s kartami a kostkami večer. Až na ten noční déšť.

Ráno se balíme. Po snídani uklízíme chatu a vyrážíme dolů zelenými bučinami do Oldřichova. Při nástupu do vlaku se mě nějaká důchodkyně táže, odkud jedeme s takovými batohy? Odpovídám stručně, že z výletu. Jinak je to totiž na delší vysvětlování. Na konci loňského školního roku vyhlásil ředitel našeho gymnázia ve škole tzv. RestArt. Třídy si měly zvolit jednu z variant: překonáváme se, tvoříme, myslíme, pomáháme. Cíl je jasný. Obnovit a upevnit kamarádské vazby ve třídách. Moje sekunda byla logicky pro dobrodružství. Chtěla se překonávat a přespat pod širákem v lese.

Jsme v Liberci na nádraží. Po rozloučení se třídou nasedám na tramvaj. Vezu se prosluněným městem a užívám si euforie z toho, že lze přespat se třídou „na divoko“ v lese. Děkuji vám, moji sekundáni, že jste byli tak skvělí.

Autorka učí němčinu a dějepis na Gymnáziu F. X. Šaldy v Liberci.