0:00
0:00
Kontext3. 10. 20219 minut

Nejsladší nápěv v kakofonii světa

Existuje velký rozdíl mezi optimismem a nadějí

Arthur C. Brooks, The Atlantic
Naděje je disciplína, ve které se můžeme během doznívající pandemie zlepšovat a pak z této schopnosti těžit po zbytek života.
Autor: Getty Images/500px Prime

Jeden viceadmirál amerického námořnictva, zadržovaný v průběhu války ve Vietnamu více než sedm let v nepřátelských kobkách, si všiml překvapivého trendu mezi svými spoluvězni. Někteří z nich strašlivé podmínky přežili a jiní ne. Ti druzí patřili většinou mezi největší optimisty ve skupině. „Byli to ti, kteří říkali: ‚Do Vánoc jsme odsud venku,‘“ vyprávěl později zmíněný viceadmirál James Stockdale autorovi Jimu Collinsovi. „A přišly Vánoce a zase odešly… A přišly Velikonoce a zase odešly. A potom přišly Dušičky a potom byly zase Vánoce. A oni zemřeli na zlomená srdce.“

Ve svém okruhu přátel jsem zaznamenal podobnou, i když méně zoufalou tendenci v průběhu uplynulých osmnácti měsíců, kdy se covid-19 pomalu proměnil z dočasné komplikace v nový způsob života. Nejhůře to snášeli ti, kteří byli na počátku největšími optimisty a neustále věštili návrat k normalitě, aby vždy znovu zažívali zklamání z toho, jak se epidemie vlekla bez přestání dál a dál. Nejvíce v pohodě zůstávali naopak lidé s naprosto pesimistickým vztahem k vnějšímu světu, kteří ale nevěnovali mnoho pozornosti tomu, co se kolem nich děje, a soustředili se na vlastní přežití.

↓ INZERCE

Existuje slovo, které popisuje schopnost učinit svět lepším, aniž by přitom bylo nutné popírat nevábnou realitu. Tím slovem není optimismus, ale naděje. Jak zjistil již zmiňovaný viceadmirál Stockdale – a jak jsem si za podstatně méně dramatických událostí během pandemie ověřil i já –, optimismus často není nejlepší…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc