Do Ženevy se vracím poprvé po téměř deseti letech. Ze vzpomínek na stipendijní pobyt na Ženevské univerzitě se mi jako první vybavuje příjezd. Po dlouhé cestě autem z Prahy stavíme na prvním semaforu a bratr zpoza volantu pobaveně kouká do zpětného zrcátka: obrovský nablýskaný rolls-royce! A sestra ze sedadla pro spolujezdce toto zhmotněné klišé pohotově fotí.
Letos jedu s rodinou navštívit Rafaela, kamaráda ze studií, který bydlí v malebné a současně velmi svérázné čtvrti Les Grottes, hned za centrálním nádražím. Sympatické, i když notně omšelé činžáky mají často jen jednoduchá okna. Zdobí je truhlíky bylinek a kvetoucích letniček. Projíždíme kolem opravářského atelieru DIY a bláznivě posprejované fasády malinkého víceúčelového kulturního prostoru, který ten den zve na ping-pong, deskové hry a koncert technoidní (sic) rockové formace. Vypůjčená kola zamykáme u plotu zadního vchodu, mezi zaneřáděný výběh pro slepice a dvě řady nerezových kontejnerů na tříděný odpad, z nichž jeden je zvlášť určený na… kapsle do kávovarů. Ten kontrast je tak ženevský!
Raf je absolvent jedné ze světově nejprestižnějších tlumočnických škol při Ženevské univerzitě. Simultánně tlumočí střídavě europoslancům v Bruselu a Štrasburku nebo úředníkům v centrále OSN. Na první pohled byste to do něj ale neřekli. Slunkem vyšisovaná cyklistická kšiltovka, obnošená kurta, modře a růžově nalakované palce u nohou. Už na škole, proslulé svým tvrdým tlakem na výkon, mě zaujal svým životním krédem věnovat…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
