Cestou pod Kavkaz

Klimatické změny by se nám lépe řešily, kdybychom kromě směru, jakým se ubíráme, zvažovali také rozměry.

Snižování exhalací jsme propracovali ke konkrétním cílům a trajektoriím. S přípravou na výkyvy, jimž se už nepůjde vyhnout, se ale držíme neurčitého kurzu. Chystáme se na nějak teplejší roky, jaksi sušší jara a poněkud horší extrémy. Což obecně sedí. Nicméně uchopitelnější míry by možná byly užitečnější.

Přece víme předem, kde přibližně přistaneme: proti dobám před průmyslovou revolucí bude globální průměrná teplota vyšší o dva (kde růst chceme zastavit) až tři (kam prozatím směřujeme) stupně Celsia. Několik curyšských vědců spočítalo, jaké hodnoty 19 různých bioklimatických parametrů v takovém případě čekají 520 světových měst. Načež porovnali, které ze současných metropolí se budou nejvíce podobat. Praha se může chystat, že se v ní bude žít zhruba jako v dnešním Tbilisi. A to už je hmatatelnější perspektiva.

Přemýšlel jsem nad tím v létě, když nás cesta přinutila slézt z vedra ve velehorách do pekla gruzínských měst. Nejde o dílčí posun nějakým směrem. Čeká nás diametrálně odlišná životní zkušenost. Projekty, které ještě před pár lety dostávaly ceny za adaptace na změnu klimatu, ledaskde asi nebudou stačit. Nicméně analogie může být také inspirující. Všechno bude jinak; víme ale také jak jinak. Máme několik desetiletí času, abychom se dívali a přiučili.

Třeba české radnice by možná udělaly dobře, kdyby se složily na malou instituci, jež bude systematicky…