Jako ve francouzské komedii

Srpnovou neděli, krátce po poledni přijíždím do Saint-Malo a ubytovávám se v malém hotýlku. Zvenku malebný, zevnitř omšelý, s prošlapanými běhouny. Místo klíče dostávám celou kliku. Stačí nasadit a otevřít. O zajištění nehloubám, nic zvláštního ve svém zavazadle tu nenechávám.

Pospíchám do přístavu a starého města obehnaného hradbami. Na cestu dostávám ještě varování, že masques sont obligatoires, respirátory jsou povinné.

Ve starém městě na ulicích či na hradbách to nikdo nedodržuje. V restauracích, dokonce i na terasách však ano. Návštěvník se musí prokázat tzv. pass sanitaire z mobilu a jen pak se s ním jedná jako s hostem.

Můj největší dojem? Vnitřek katedrály sv. Vincenta, kde je na podlaze nápis, že právě tady klečel zdejší rodák Jacques Cartier před biskupem a přijímal požehnání pro svou cestu přes oceán. Roku 1535 tento mořeplavec přeplul Atlantik, objevil ústí obrovské řeky, které dal jméno Svatého Vavřince, podle srpnového dne, kdy k objevu došlo, a doplul po ní asi tisíc kilometrů do vnitrozemí, do míst, kde leží nynější Montreal. Tam ho zastavily prudké peřeje. Domníval se, že už je blízko u Číny, proto je pojmenoval Lachine. V Montrealu a provincii Québec jsem strávil skoro třicet let.

Obcházím celé město po hradbách jednou, podruhé. Jako v transu fotím skály obnažené výrazným odlivem, malé tůňky vody, které hrají tyrkysem a smaragdem a laskají oči, úplně jako někde v Karibiku. Koupajících se zřejmě pro proslulý chlad vody mnoho není.

Vracím se do uliček starého města. Upoutává mě hluk. Demonstrace proti covidovým opatřením. Není nijak početná, snad třicet osob. Pokouším se přečíst několik hesel. „Ne, roušky jsou výrazem diktatury.“ Tak tohle jsem v posledních dnech zažil snad ve všech francouzských městech.

Ještě za světla se vracím do hotýlku. Fasuji kliku a můžu pomýšlet na odpočinek. Za den jsem nachodil 18 785 kroků. Sprchuji se, chvíli se dívám na televizi, čtu si. Vše v normě, jako na mé cestě vždy navečer. Někdy po desáté usínám a ani ne za hodinu mě budí kousnutí na ruce. Komár? Vypadá to tak a podobně to svědí. Rozsvěcuji a zkoumám stěny a strop místnosti. Nic. Zhasínám a znovu usínám. A budí mě opět kousnutí, na tváři a na krku.

Rozsvěcuji. Od polštáře prchá k pelesti kulatý brouček. Pomstychtivě ho usmrcuji. Co to může být? Blecha by skákala. Štěnice, tohle musí být štěnice. Fuj. Co mám dělat? Nic, jen doufat, že se v posteli či kobercích skrývala jen jedna. Po zhasnutí moje naděje bere za své. Cítím další kousance a po rozsvícení likviduji jednoho trapiče. A ještě jednoho. Pořizuji fotografie. Pak pálící kousance trochu zklidňuji studenou sprchou a fenistilem. Je půl druhé. Počítám bolavá místa a znovu je pečlivě natírám. Je jich celkem jedenáct. Zbytek noci trávím na židli.

Majitel se mě ráno v sedm ptá, jak jsem se vyspal. Po pravdě mu líčím, jaký horor jsem absolvoval, vedu ho do svého pokoje č. 12 a ukazuji mu skvrny po zabitých štěnicích. Hrozně se diví či to zdařile předstírá. Připadá mi, že kolem mě ožila nějaká klasická francouzská komedie. „Och, pane, jedna dáma z Paříže spala ve vašem pokoji dvě noci a nebyla pokousána, vůbec ne, ani trochu.“

Ukazuji mu své ruce, tvář a krk. Po naší krátké diskusi o slevě či odškodném prohlásí: „Vy jste si u nás pokoj rezervoval prostřednictvím aplikace. Reklamujte tam.“ S tím se rozcházíme. Podráždění po píchnutí komárem zmizí během několika hodin. Červený bod po štěnici zůstává celý týden, zanítí se a nesnesitelně svědí. Reklamaci mi zprostředkovatel ubytování neuzná, nechce ji uznat ani majitel hotelu a fotografie neberou jako důkaz. Poslední věta zní: „My jsme u toho nebyli.“ Mám zlost a zároveň se musím smát. Tahle groteska snad za bezesnou noc a 61 eur stála.