Zátopek a Horáková

Vyprávění příběhů o českých osobnostech 20. století je náročný žánr. Zejména pokud nejde o čistě kladné osobnosti, kterých nemáme nadbytek. Vždy se totiž zákonitě objeví otázky: Podařilo se dobře zachytit jeho/její roli během protektorátu? Během temných padesátých let? Během normalizace? Nezlehčuje se tehdejší doba a odpovědnost protagonistů? V případě Emila Zátopka se tyto otázky kladly a kladou ještě intenzivněji, protože jde o naši nejvýraznější sportovní osobnost, ale zároveň muže, který hrál podle režimních not a mimo jiné podepsal rezoluci žádající potrestání Milady Horákové a dalších obětí stalinismu.

Z některých reakcí jsou patrné rozpaky, vidíme prý sympatického Zátopka, kterému zákonitě selhání promíjíme. A tak se zlehčuje jeho odpovědnost. S tím bych si dovolil polemizovat. Film právě naopak dobře ilustruje šílenost komunistické totality. Režim nestál jen na démonických estébácích, funkcionářích, lidech, kteří se chtěli někomu mstít, získávat moc či obří majetky. Fungoval a přežíval i díky tomu, že dokázal svázat naivní, slabé a v osobním životě sympatické lidi, kteří prostě jen toužili dělat to, co je bavilo. Někdo svou odpovědnost vytěsnil, jiný si ji obhájil, další se za ni styděl…

Jestli na někoho po zhlédnutí filmu nezapůsobí, že i tak výjimeční lidé jako Zátopek byli nuceni ke kompromisům, hnusným činům, které jsou těžší, než je kdokoli schopen unést, pak diskuse o totalitním systému nemá vůbec cenu. Z veřejné debaty se občas zdá, že potřebujeme na…