Dopis váhajícím mladým voličům

Data ukazují, že mladí lidé se k volbám ve velkém nechystají. Udělal jsem tedy jeden experiment, který se mi v minulosti vyplatil. Položil jsem v „mladé“ aplikaci Instagram dotaz, jestli by mi mohli napsat lidé do třiceti let, kteří váhají, jestli půjdou volit. Odezva předčila mé očekávání a všem děkuji za tak velkou ochotu a otevřenost.

Rozpětí důvodů bylo pochopitelně široké, ale některé body dominovaly opravdu výrazně. 1. Velká část mladých potenciálních voličů má problém s principem tzv. menšího zla. Vybrali si stranu či koalici, ale vadí jim nějaká část jejich programu, případně jednotliví aktéři, u koalic některé strany. Přijde jim, že vybírat menší zlo stále znamená výběr zla. A s tím se nemohou ztotožnit. K tomu patří podkategorie argumentů, že politika je špinavá a člověk se s ní nemá ušpinit. 2. Miloš Zeman oznámil, že nebude respektovat vůli voličů, takže to nemá smysl. 3. Hlas jednotlivce není ve volbách důležitý, jedinec nic nezmění. 4. Strany nemyslí v programech na mladší generace.

Pokud bychom chtěli na tyto postřehy reagovat, je třeba vyhnout se přikrášlování reality. Politika je lidská činnost, která přináší zejména pocit zklamání. Politici musí být schopní řešit široké spektrum problémů od situace v Afghánistánu přes výši daní, stavbu silnic, změny klimatu, podporu sportu až po práva menšin, důchody… A je proto logické, že někde se s nimi shodneme, jindy ne. Volení zástupci musí navíc brát v potaz nejen náš názor, ale i názory ostatních. V politice téměř neexistuje stoprocentní shoda, a to ani uvnitř stran samotných. Právě proto se různá uskupení stále více posouvají ke strašení a hledání nepřátel. Pokud se totiž shodnete na tom, koho společně nenávidíte, a dáte tomu nálepku boje dobra se zlem, nikdo se neptá na další témata.

Termín „volba menšího zla“ je proto do značné míry zavádějící. I když to vůbec nezní sexy, politická volba je prostě výběr uskupení, se kterým máme největší programovou či personální shodu. Nic víc. Dalo by se namítnout: právě když to nejde na sto procent, lepší je nechodit. Jenže pak platí, že zesiluji hlas těch, kteří volit jdou. Může se tak stát, že prostor dostanou zejména ti, kterých se bojíme nejvíce. Každý má právo nevolit, ale má to jasné důsledky.

Zbývající tři body spolu vlastně souvisí. Miloš Zeman jako zkušený politik zná chování voličů, proto dopředu oznámil, že Babiše jmenuje sestavením vlády, i kdyby vyhrála nějaká opoziční koalice. Část lidí to utvrdí v pocitu, že nemá cenu vůbec hlasovat. Tato taktika není nijak nová. Bývalý premiér Mirek Topolánek v podcastu Info.cz nedávno řekl, že ODS za jeho vedení zvolila taktiku, kterou vymyslel a pojmenoval Marek Dalík: „Vyděsit a nas**t.“ Rozehráli před volbami téma možného krachu českých financí po vzoru Řecka, pokud se vlády ujme levice. „Vyděsit řeckým scénářem pravicové voliče a naštvat voliče ČSSD, aby k těm volbám nešli,“ dodal Topolánek.

Boj o udržení voličů doma na zadku je stejně důležitý jako snaha aktivizovat ty své. A mimo jiné právě proto, že – navzdory dojmu řady lidí – význam každého hlasu roste. Viděli jsme to u prezidentských voleb, kdy Miloš Zeman zvítězil jen těsným rozdílem pár desítek tisíc hlasů. Volební modely pro blížící se hlasování ukazují velmi vyrovnaný střet bloků současné vlády (ANO, ČSSD, KSČM, SPD) a opozice (Piráti, STAN, ODS, KDU-ČSL a TOP 09).

A nakonec – pokud mladí voliči nezačnou ve větším počtu chodit k volbám, programy stran svou lhostejnost k nim nezmění. V tom je politika neúprosná, kdo se nehlásí aktivně o slovo, ten ho prostě nemůže dostat.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor