Tenkrát na Západě

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

V září 1989 jsem měl čerstvě po promoci a chystal se naplnit tehdejší zákonem danou a trestem vězení vymáhanou povinnost – nastoupit do stálé práce. Ještě předtím jsem ale dostal po telefonu vzkaz, který jako by do světa, v němž jsem žil, vůbec nepatřil: „Přijeď do Západního Berlína!“ Zval mě Tomáš, se kterým jsem se znal vlastně jen trochu z několika hospodských tahů a nekonečných diskusí o tom, jak se v jakešovském Československu nedá žít. Tomáš to pojal doslova a teď už několik měsíců čekal za berlínskou zdí na politický azyl.

Kupodivu nebylo těžké pozvánku přijmout. Pokud člověk neměl politický škraloup, šlo už tehdy povolení k cestě za železnou oponu dostat po předložení pasu a západních peněz, které se daly sehnat od veksláků. Navíc Češi nepotřebovali do Západního Berlína vízum.

V polovině září jsem tedy nasedl na vlak do východního Berlína. Tam jsem podle instrukcí došel ke stanici Friedrichstrasse, kudy vedla cesta přes zeď. Prosklená budova metra stála na východě, podzemí patřilo k západu. Vstoupil jsem dovnitř, prošel hraniční kontrolou a nastoupil do metra mířícího do západní poloviny města. Pro Čecha s výjezdní doložkou to vypadalo jednoduše, pro východní Němce šlo o nepřekročitelnou překážku.

Tomáš v emigraci mířil do Ameriky a Západní Berlín si jako vstupní bránu na Západ vybral z velmi prozaických důvodů. Podle pravidel musel žadatel o azyl setrvávat ve městě, kde požádal, a Západní Berlín vypadal jako velmi vhodné místo pro takové čekání. Do více než dvoumilionového města zhruba o velikosti dnešní Prahy se stahovali nonkonformisté z celého západního Německa, především mladí muži, protože v Západním Berlíně neexistovala povinná vojenská služba. Hospody a hudební kluby, umístěné často do starých továrních hal, neměly pevnou zavírací hodinu – tehdy v Československu něco zcela nevídaného – a hudební produkce běžně začínala až po půlnoci. Západní Berlín měl pověst velmi uvolněného města, kde se vzhledem k izolované poloze těžko buduje tradiční kariéra, zato se tam dobře paří, žije v divoce obsazených domech a provozuje nonkonformní umění. Čekat v takovém místě na výsledek azylového řízení zkrátka vypadalo jako dobrý nápad.

Po překročení hranice jsem vystoupil z metra v Kreuzbergu, čtvrti plné tureckých přistěhovalců a squatů, a šel do bytu jakési Němky, kde mi Tomáš dohodl spaní. Souhlasila, abych se na dva týdny, na něž jsem dostal povolení, nastěhoval, a navíc mi půjčila kolo. Každý den jsem pak vyrážel po městě, o němž jsem skoro nic nevěděl, a řídil se spontánními radami, kam zamířit. Jednou to byl plac s cadillacy zalitými do betonu od sochaře Wolfa Vostella, podruhé nacisty postavený olympijský stadion.

Zdaleka nejvíc času jsem ale věnoval výletům ke zdi. Znal jsem ji do té doby jen z východní strany, kde se dala z velké dálky okukovat skrz Braniborskou bránu. Ze západu to bylo ovšem úplně jiné kafe. Přístup ke zdi nikdo neomezoval. Člověk si na ni mohl sáhnout, kopat do ní, čmárat na ni, opřít si o ni kolo. U zdi stály vyhlídkové plošiny, na které se dalo vystoupat a morálně povýšeně pozorovat komunistické vojáky, jak patrolují na východní straně.

Pocházím od česko-rakouské hranice, občas jsem jezdil do Českých Velenic a už jako dítě mě fascinoval pohled do zakázaného svobodného území, kde se rýsovaly siluety domů města Gmünd. V Berlíně jsem měl dráty a betonové zátarasy, za kterými nás drželi, v plné parádě přímo před sebou a nemohl z nich odtrhnout oči. Z pozorovacích plošin jsem zíral na ponuré prázdné domy stojící podél východní strany zdi, u válkou stále poničeného Reichstagu koukal na Braniborskou bránu vyčuhující nad pomalovanou zdí. Zajížděl jsem ke Sprévě, kterou brázdily východoberlínské policejní čluny. V Kreuzbergu jsem si prohlížel neprůchodný most. Z východu byli vojáci a zátarasy, ze západní strany jen velká industriální socha jakéhosi robotického monstra.

Kolem zdi se válely odpadky, které se uklízely jen sporadicky, odstavená rezatá auta, hromady všelijakých sutin. Prostor vyhlášeného Postupimského náměstí tvořila prázdná plocha s ostrovy náletových rostlin a hromadami hlíny, které zbyly po odklizených ruinách domů. „Město nechává místo kolem zdi prázdné, protože počítá s tím, že tady v budoucnu vyroste centrum nového Berlína,“ říkali mi Němci a já moc nechápal, co jim běhá hlavou – to si opravdu myslí, že ta zeď jednou padne?

Po týdnu se naskytla možnost práce – mytí velkých hrnců v restauraci – a Tomáš mi ukázal kancelář, kde se žádá o azyl. V noci jsem chodil na koncerty, okukoval squaty a trávil hodiny kolem zdi, kde se dobře přemýšlelo, jestli zůstat. Pak jsem zahlédl televizní zprávy z Prahy. Německá ambasáda byla plná východních Němců, dokonce už dostali povolení k odjezdu za svobodou a na pražském nádraží nastupovali do vlaků. Poprvé mě napadlo, jestli železná opona náhodou nepadá a že by mohlo být důležité být u toho v Praze.

V jisté depresi jsem přešel zpět do východní půlky města a vydal se vlakem zpátky do Čech. Na hranici mi kvůli překročení pobytu a několika exilovým knížkám, které jsem vezl, sebrali pas a poslali ho do mého domovského Jindřichova Hradce na StB. Odtud mi stihli ještě do revoluce poslat dvě pozvánky na výslech.