Když strávíte část života v Turecku, musíte se smířit s tím, že se vás lidé budou do konce života ptát mimo jiné na to, jak se v Turecku žije ženám. Jsou utlačované? Mohou projevit svůj názor? Rozhodují za ně muži? Všechny tyto podotázky cítím skryté za tou jednou hlavní, vyřčenou. Ač potěšena, že mají mí čeští příbuzní a známí zájem o zemi, která je jedním z mých domovů, nemám ten dotaz ani trochu ráda. Každá odpověď, která by zobecnila pojem „turecká žena“ v jednolitou skupinu, by totiž byla nepřesná, nebo dokonce nesprávná.
Znovu nad tím přemýšlím posledních pár dní, které trávím mimo jiné tím, že navštěvuju své turecké příbuzné a kamarádky, pozoruju životy svých sousedek, jejich matek a dcer, sleduju příběhy Turkyň, jak je zachycují turecké seriály a filmy, a poslouchám životní příběhy těch, se kterými se potkáváme u moře. „Jak to děláte, že jste tak štíhlá?“ lichotí mi jedna z nich na antalyjské pláži uprostřed parné neděle. Jmenuje se Esra a do řeči se dáváme, když si naše stejně staré dcery vyměňují plastové kyblíky a lopatky. Nejprve si myslím, že je to holčiččina babička, vypadá trochu starší, ale když na ni malá zavolá anne, zastydím se. Dáváme se do řeči, vyměňujeme si tipy, jak se správně stravovat a hýbat, až mě Esra pozve do své restaurace. „Mám rybárnu a dceru tam mám teď v létě, když není otevřená školka, s sebou. Zastavte se, ať si spolu znovu pohrají,“ naléhá.
Další den ráno se u nás zastavuje sousedka, oděná do venkovských šatů s šátkem přes…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu