Jsou lháři nejlepší politici?

Umí vůbec lhát? To se v politice musí.“ Tuto otázku zachytila kolegyně Ivana Svobodová, když pokrývala předvolební kampaň koalice Spolu. Otázku vyslovil pán, když sledoval Petra Fialu při agitování v Ústeckém kraji. Musí tedy politici lhát? A jak to zvyšuje jejich šance na zvolení?

Pokud si myslíte, že otázka je sama o sobě nemorální, protože lhát se přece nemá, je třeba přibrzdit s rychlým soudem. Že je lež špatná, ví nepochybně i pán ze severu Čech. Je proto dobré promýšlet, proč si takovou otázku položil. Když jsem ji v reportáži četl, vybavil se mi postřeh, který mi kdysi vyprávěl slovenský novinář a spisovatel Martin M. Šimečka. Poté co vyhrál v prezidentských volbách Donald Trump, mnozí se divili, jak může lhář, hulvát a agresivní muž vyhrát volby. A Martin vyprávěl, že kdesi četl, že právě ony zmiňované vlastnosti byly jeho výhodou, protože lidé ve vyhrocených časech postupují při volbách jako při výběru advokáta. Chtějí takového zástupce, který je prostě dostane z maléru stůj co stůj a nebude se bát využít všechny možné prostředky.

Pán ze severu Čech tak ve zkratce a expresivně vystihl úvahu, která vlastně napadá většinu voličů: Bude hájit moje zájmy? Klíčové tak není slovo „lhát“, ale úvaha, jestli adepti dokážou obstát v drsné hře, kde mnozí nehrají čestně (pochopitelně hlavně ti „druzí“). A odpovědí nemusí být, že nejlepší volba jsou cynici.

Dva nejpopulárnější politici v dějinách této země – Masaryk a Havel – si přes dlouhá léta strávená ve funkci udrželi vysokou morální úroveň. A jejich stoupenci věděli, že se v tom či onom tématu možná budou s nimi rozcházet, ale že tito jejich reprezentanti v nejdůležitějších aspektech neuhnou ani o krok. Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová také uspěla v panství cyniků, i když se zdálo, že její liberální názory ji nepustí ani do druhého kola. Byla ale čitelná, pevná, nekličkovala a tím si získala i řadu váhajících voličů, protože věděli, že je bude zastupovat stejně jednoznačně.

Nedávno se řešilo, jestli například Pirátům neublíží, že ve sněmovně v uplynulých týdnech bojovali proti účelovým úpravám vyplácení sociálních dávek, které by postihly ty nejchudší. Určitě je to poškodit může, ale Piráti také jasně ukázali, že ani kvůli volbám se nepustí do populistických her. To může zase jiné voliče přitáhnout.

Vraťme se ale k úvodní otázce a nabídněme odpověď. Ne, politici nemusí lhát. Voliči by navíc měli být s vzýváním lhaní opatrní, protože je pravděpodobné, že dotyční budou dříve či později lhát i jim. K naplnění cíle – prosazení zájmu voličů – mohou (a mají) zvolit i jiné cesty. Ale veřejnost musí věřit tomu, že si vybírá zástupce, kteří se v případě krize stejně jako čaroděj Gandalf rozhodně postaví příšeře jménem Balrog a zvolají: Neprojdeš dál!

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor