Z Lisabonu do Prahy

Stojím ve stínu starého olivovníku a motá se mi hlava. Kousek vedle mě je za plotem dálnice, ale moje cesta vede po okreskách a prašných cestách. Mám žízeň. Podcenil jsem tu vlnu vedra ve vnitrozemí Pyrenejského poloostrova. Jsem kousek od hranic Portugalska se Španělskem a hlavou mi jede následující scénář. Vyrazil na kole na cestu po Evropě, ale umřel žízní uprostřed civilizace. Pár lidí se jistě ušklíbne.

Proč to dělám, říkám si furt dokola. Kromě inspirace žebrákem z Ria de Janeira, který přejel na kole dvanáct set kilometrů do Florianópolisu a tam mi o tom vyprávěl, a knihou Roffa Smithe, který objel na kole Austrálii, je tam určitě ještě něco. Je to chuť osvědčit schopnost překonávat vzdálenosti vlastní silou a u toho si zpomaleně prohlédnout Evropu. Zemi, která za to stojí.

Portugalsko

Sjíždím na kole z kopce od svého bytu v Ericeiře u Lisabonu na pobřeží Atlantského oceánu. Zastavím kolo a dívám se dolů na ten prostor před sebou. Rovná horizontální čára přes obzor a specifické dunění příboje.

„Tak nashle na druhé straně,“ říkám si, ale nejsem si tím úplně jistý. Cesta mě vede přes Portugalsko, Španělsko a jižní Francii k pobřeží Středozemního moře a potom dál na sever do Prahy. Moje vnitřní nejistota, jestli se vůbec dostanu do Francie, je v tuhle chvíli tak velká, že dokonce uvažuju, že se na to úplně vykašlu. Protože to je jediná možnost. Během cesty už se na to přece vykašlat nemůžu. Nakonec je to první z…