Mozky hledají východisko

„Kde je dušička, mami?“ ptá se asi šestiletý kluk na tramvajové zastávce na pražské Florenci. A dostane jednoznačnou odpověď: „V hlavě přece.“ Stráví tak asi minutu jejím třesením a mírně se do ní tluče v doufání, že duše v hlavě zazvoní, nebo si ji tak dokáže uvědomit. Nestane se a rozladěně nastupuje do tramvaje.

Nespokojenost je rozhodně namístě. Malý zvědavec se přiřadil k zástupu přírodních vědců i filozofů, kteří se podobnou otázku snaží rozlousknout a z nichž první byl – alespoň co se systematičnosti bádání a přemýšlení týče – Aristoteles. Máme duši, jinak řečeno vědomí. Ale kde je? Nejspíše v hlavě; ale jakým způsobem a kde přesně? A co vůbec je naše vědomí? Je od počátku stejné, nebo se postupně utváří a mění?

Pokud by to jeho matka svedla a měla čas, mohla by mu přednést řadu teorií i spekulací, které lidé za uplynulých dva tisíce let vymysleli a propracovali. Pokud by s nimi na ostrůvku stála dnes osmasedmdesátiletá kanadská filozofka Patricia Churchland, bez velkých pochybností by chlapci vysvětlila, že vědomí sídlí v jeho mozku a je výsledkem práce tohoto orgánu. To je nerozporná skutečnost: ať ho ani nenapadne pátrat po nadpřirozených vysvětleních nebo spekulacích nepodložených vědeckými fakty.

Sama po původu vědomí Churchland pátrá po celou svou kariéru a říká, že o mozku toho pořád víme jen zlomky toho, co potřebujeme. Poradila by však chlapci, kudy se v dalším bádání vydat: směrem k neurofilozofii, oboru, který sama založila a který chce tajemství…