Nakonec to nějak zvládneme

Na dvoře domu, kde ještě nedávno byla restaurace U Sečkářů, sedí u stolku Ivan Sečkář, který se o rodinnou hospodu v Moravské Nové Vsi staral, a kolem pobíhá jeho zeť Pavel Šottl – opravuje dům. Domov měl i s manželkou a dvěma malými dcerami na druhé straně dvora. Je týden po úderu tornáda, které celý objekt proměnilo v ruinu. Pohled restauratéra Ivana Sečkáře je prázdný. Mluví tiše, vypadá odevzdaně. Ztráta majetku je tou menší ranou, kterou jemu i rodině tornádo zasadilo: jeho bratr nápor létání cihel a tašek a skel, zvednutých vichrem, nepřežil a v noci po řádění tornáda zemřel kousek odtud v jiném domě na následky zranění. „Nevím ani, co přesně ho zabilo, nechci to vědět,“ říká unaveně Ivan Sečkář, „o tom prosím raději nemluvme.“ Kremace už proběhla, ale rozloučení s nebožtíkem odložila rodina na později: kostel je v troskách a „lidé teď ani nemají čas chodit na pohřby“, říká Ivan Sečkář.

Restauraci by rád obnovil, přestože mu statik doporučil dům zbořit; vypočítal si totiž, že když se zbourá jen část a udělá několik opravdu hodně složitých úprav na zbylých pohnutých zdech, tak to snad nebude třeba. Týden po tornádu ví, že pojišťovna s ním, jak říká, vyběhla: hospodu má pojištěnou v různých položkách na osm milionů, ale teď dostane jen milion. „Vysvětlili mi, že to tornádo je vlastně vichřice. A za vichřici mám jen…