Za telefonní budkou

Fatálně znějící titulek tohoto textu má fatální důvod. Minulý čtvrtek dělníci ve středočeské obci Hlubyně demontovali vůbec poslední telefonní budku na českém území, čímž definitivně skončila přesně 110 let trvající éra tohoto technologického zázraku. Sluší se tedy důstojně se s ním rozloučit osobním poděkováním.

Dnes už to zní jako klasická „historka starého zbrojnoše“, ale ono to opravdu není zas tak dávno. Když šel v předmobilové době člověk s někým na rande, bylo vhodné si jako místo schůzky zvolit oblast, kde se nacházela telefonní budka. Pokud jeden z páru nedorazil, dalo se z ní zavolat třeba na internát, kde se marně čekající strana od druhé strany dozvěděla, že z rande dnes bohužel nebude nic. V případě, že šlo o již lépe vyladěný pár, dalo se dokonce naopak z intru zavolat do budky, k čemuž měli mazanější jedinci poznamenána čísla klíčových telefonních budek na uzlových bodech ve městě. Proto se taky kolem budek vždycky tvořily ve večerních hodinách hloučky nervózně čekajících chlapců a dívek, mužů a žen.

V budce se schovávalo před deštěm, z telefonního seznamu přidělaného na železném drátu se dala získat zapomenutá adresa, v budce se kouřilo, provozoval sex, močilo a někomu sloužila po vypáčení mincovníku i k obživě. Do budek se často na ulici odbíhalo z bytů v papučích, to když rodina neměla domácí telefon nebo věděla, že ho má napíchnutý tajnou policií. Budky sloužily jako černé schránky k zanechávání a vyzvedávání vzkazů i kontrabandů, na budky se zuřivě…