Dvě tváře Jana Hamáčka

Jan Hamáček, místopředseda vlády, ministr vnitra a šéf ČSSD, působí, jako by vstal z mrtvých. Před měsícem a půl jsme sledovali ztrhaného, zarostlého a vyčerpaného muže. Nebylo divu – právě tehdy vyšel najevo jeho plán navštívit Rusko v době, kdy již minimálně týden věděl, že ruští agenti dle policie ve Vrběticích zabili dva lidi a způsobili obecné ohrožení se škodou kolem miliardy korun. Server Seznam Zprávy ho – dosud bez konkrétních důkazů – dokonce obvinil, že se v Moskvě chystal dopustit velezrady, protože měl údajně v uzavřeném kruhu na ministerstvu vnitra probírat možnost výměny ututlání ruského teroristického útoku za milion dávek vakcíny Sputnik.

Hamáčkova více než dvacetiletá kariéra v politice se otřásla v základech, on sám mluvil o tom, že je vláčen bahnem, a zdálo se, že nemá šanci politicky přežít. Teď je tu ale zase starý známý obraz: šéf ČSSD vypadá odpočatě a vystupuje zcela uvolněně. Na pravidelné tiskovce v Lidovém domě sliboval minulý týden klidné léto s tím, že koronavirová epidemie je na viditelném ústupu.

Kulisa za zády v podobě plakátu, na němž šťastný otec staví na prosluněné pláži s ratolestí hrad z písku, nesla v tu chvíli ironickou analogii. O něco podobného se od převzetí ČSSD v roce 2018 snaží i Hamáček. Od samého začátku to byla těžká mise, stranu s více než stopadesátiletou tradicí sužuje dlouhodobě odliv voličů a hrozí jí, že na podzim vypadne z Poslanecké sněmovny. Od politika kompromisů, který se s každým vždy snažil být zadobře, očekávali straníci v téhle souvislosti spásu. Být na vrcholu je však jiná role – je nutné formulovat názory, vystoupit z pozadí a někdy i bojovat. Jan Hamáček tohle všechno zatím dělá úplně jinak, než by od něj kdokoli čekal.

Vrtul vs. Hami

Pokud má přezdívka vystihovat kus osobnosti svého nositele, tak tomu, kdo ji na začátku devadesátých let dával Janu Hamáčkovi, tehdy jedenáctiletému členovi 8. oddílu vodních skautů v Mladé Boleslavi, se to podařilo více než přesně. Dostal jméno „Vrtul“. V trochu krkolomném slově byla skryta jeho tehdejší vášeň, lepení modelů vojenských letadel. Hamáček se původně zhlédl ve svém strýci, pilotu bombardéru britského Královského letectva (RAF) Vladimíru Slánském, a chtěl létat.

Vrozená krátkozrakost mu ale sen být pilotem znemožnila, a tak zůstalo jen u lepení. Vrtul každopádně odrážel touhu po dobrodružství spojenou s odvahou anebo viděno více přízemně alespoň zápal pro něco, co člověka baví. V ČSSD, do které Hamáček vstoupil již ve svých třiadvaceti letech, dostal také několik přezdívek. Vždy si hrály s jeho jménem, nejčastější je Hami.

Ani při nadbytku dobré vůle si pod tím nejde na rozdíl od Vrtula nic moc představit. Hamáček postupně vystřídal řadu funkcí, byl tajemníkem opozičních zastupitelů středočeských sociálních demokratů, předsedal mladým sociálním demokratům, byl poslancem, poradcem premiéra, místopředsedou i předsedou zahraničního výboru sněmovny, byl jejím místopředsedou, předsedou, a nakonec vede partaj. Hlavní stopa, kterou po sobě zanechal, je ale právě v intencích stranických přezdívek: bezbarvost, ba až neuchopitelnost.

Jana Hamáčka sice díky funkcím dříve či později každý znal, i novináři sledující politiku profesně ale často tápali v tom, co přesně v ní zastává. On sám to obstojně skrýval, nic obsahově jasného sám příliš neformuloval a také se vždy dokázal s mistrovstvím akrobata chodícího po tenkém laně vyhnout jakýmkoli výbušnějším tématům. A když už nebylo zbytí, neměl problém upřednostnit názor politického vedení strany před svým vlastním.