Vědma i vědkyně
Suzanne Simard a její cesta opravdovým lesem
Les je chaotický, pokroucený a nepřehledný. Stromy v něm bojují jeden s druhým doslova o místo na slunci. Derou se vzhůru, vzájemně se přetlačují, kradou si živiny i sluneční paprsky. Některé umírají, jiné přežijí, v klasickém darwinovském zápasu pohánějícím evoluci. Anebo je to všechno trochu jinak.
V každém případě popsaný pohled na původní přirozený svět převažoval, když v minulém století dorazily do divokých deštných lesů západní Kanady velké těžařské společnosti. Lesníci svět viděli podle racionálních učebnic. Původní stromy je možné porazit a zpracovat. Je to ovšem dost složité: jsou každý jiného druhu a různě tvarované. Prvotní, byť lukrativní těžba představuje nicméně pouze první krok k přehlednější budoucnosti. Na vykácené plochy je možné vysázet nové stromy, ovšem pouze druhy, z nichž je to nejlepší a nejrovnější dříví.
Lze je také vysázet ve vyměřených řadách a v dostatečné vzdálenosti, aby měly k růstu prostor a slunce. Vše mezi nimi je možné vyčistit chemickým postřikem, aby rostlinná konkurence, z lidského pohledu bezcenná, nekomplikovala ztepilým smrkům a jedlím život. Dříví pak neporoste jako v lese, ale mnohem rychleji, vlastně v ideálních podmínkách zajištěných člověkem. Z lesa se stane plantáž, užitečná a fungující jako dobře promazaný stroj.
Mohla by mluvit o uzlových bodech kořenového systému, ale ona líčí matečné stromy.
Tak vypadala v kanadských lesích běžná praxe, když do nich jako studentka lesnictví…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu