Kultura/mix

DĚLNÍCI KULTURY

Až bude někdo v budoucnosti z výsledků cen Magnesia Litera rekonstruovat, co klíčového se dělo v českém literárním prostoru v covidovém roce 2020, překvapivě nenarazí na dvě knihy, které jím rezonovaly vůbec nejvíc: vzpomínky Dani Horákové O Pavlovi a románovou biografii Jana Nováka Kundera. Druhá z nich se dokonce nedostala ani do nominací.

Není to poprvé a jistě ani naposled, kdy se porota shodla na jiných, pro ni zásadnějších titulech, než o kterých se takzvaně mluvilo. Odmítnutí Kundery souvisí s (dodnes) podrážděnou reakcí značné části odborné i laické veřejnosti na Novákův pokus podívat se na jednu z našich kulturních ikon pohledem, který pro řadu lidí vyznívá jako denunciace. Od vydání knihy v těchto dnech uběhl přesně rok a stačí se o ní v určitých kruzích byť jen zmínit a reakce je stejně podrážděná jako před dvanácti měsíci. Možná že Milan Kundera kdysi někoho opravdu udal, ale udat kvůli tomu spisovatele celou jeho biografií, to je teprve pravá nechutnost, říká tento dominantní názorový proud.

Podobné je to u Horákové. Také ona vytáhla na světlo historky, lépe řečeno fakta, jež měla být podle jejího někdejšího muže, filmaře Pavla Juráčka, navždy zapomenuta. Její ponor do vzájemného, sebedestruktivního soužití je sice plný až neuvěřitelné (vzhledem k tomu, co zažila) empatie jak vůči „Pavlovi“, tak dalším komplikovaným osobám naší historie. Takhle se ale u nás o kulturních ikonách prostě nepíše,…