Jak naočkovat svět? 

Covid-19 kosí konžský parlament, k počátku června zemřelo 32 poslanců, tedy pět procent osazenstva tamní sněmovny. V celé Demokratické republice Kongo, zemi s takřka 90 miliony obyvatel, přitom bylo hlášeno „jen“ 786 obětí, což je zhruba 0,001 procenta populace. V těchto číslech je zjevný nesoulad. Buď jsou poslanci, ve zbídačené zemi jedni z mála dobře zaopatřených lidí, tak nebývale rizikovou skupinou, nebo je reálná spoušť způsobená pandemií řádově horší, než naznačují oficiální statistiky.

Pravda, polovina obyvatel Konga je mladší 17 let a ve srovnání s tím je průměrný věk politiků násobně vyšší – jsou tedy náchylnější k těžkému průběhu nemoci. To však nevysvětluje tak velký statistický rozdíl. Pravděpodobnější je, že v této obří zemi o rozloze Německa, Francie a Itálie dohromady umírají desítky tisíc lidí, kteří v evidencích obětí covidu nebudou zaznamenány. V takovém případě by Demokratická republika Kongo dobře ilustrovala závěry, k nimž před několika týdny ve statistickém modelu založeném na zkoumání všech dostupných informací o úmrtnosti z celého světa dospěl časopis The Economist. V pandemii podle britského týdeníku zemřelo zhruba deset milionů lidí, třikrát více, než uvádějí oficiální údaje Světové zdravotnické organizace (WHO) – a to proto, že v chudých zemích jsou zesnulí jen výjimečně testováni na přítomnost SARS-CoV-2 v krvi.

A není zdaleka konec. Zatímco totiž v Evropě a Spojených státech počty nově nakažených a zemřelých rychle klesají a koronavirus mizí z médií i běžných hovorů, tak naopak z chudších zemí přibývá špatných zpráv. Silná vlna zasáhla na jaře Indii, vyžádala si stovky tisíc obětí, a zprávy o nárůstu případů přicházejí ze subsaharské Afriky, kde aktuálně podle WHO v osmi zemích stoupl počet zaznamenaných případů o 30 procent během jediného týdne. „Dostáváme se do fáze, kdy probíhají dvě různé úrovně pandemie,“ řekl minulý týden Tedros Adhanom Ghebreyesus, etiopský generální ředitel WHO, o rozdílných trajektoriích bohatších a chudších států.

Jejich odlišný osud se přitom láme na přístupu k vakcínám. V bohatých zemích typu Česka je jich dost a výrazně přispívají k návratu do „normálu“, v chudých státech je jich tak málo, že zatím nesehrávají žádnou roli. Otázka, jak to změnit, se momentálně – jak ukázalo i víkendové jednání lídrů zemí G7 ve Velké Británii – stává nejpalčivější otázkou pandemie. V sázce jsou řádově miliony životů a podle převládajícího mínění vědců též riziko, že při dalším hromadném šíření covidu-19 dříve nebo později vznikne nová mutace viru, proti níž budou současné vakcíny méně účinné.

Stav věcí

Obrovskou nerovnost, které její kritici přezdívají „vakcínový apartheid“, lze shrnout několika daty. V EU bylo již minimálně jednou dávkou očkováno více než 60 procent obyvatel, v USA skoro 60 procent. Aspoň jednu injekci do ramene naopak dostala pouhá dvě procenta Afričanů, přičemž průměr kontinentu táhne výrazně vzhůru Maroko, kde zatím proběhla více než třetina afrických vakcinací. „Zatímco mnoho zemí již plně naočkovalo své rizikové skupiny, a zvažuje dokonce očkování dětí, tak africké státy nemohou dát druhou dávku ani těm nejohroženějším skupinám,“ popsala současný stav Matshidiso Moeti, africká regionální ředitelka WHO. Očkováni mnohdy nejsou ani zdravotníci, jichž je přitom zvláště ve venkovských oblastech chudších zemí trvalý nedostatek.