Strašidelný příběh nadporučíka Franca A. je u konce

Ve Frankfurtu skončil jeden z nejsledovanějších německých procesů poslední dekády. Soud poslal na 5,5 let za mříže nadporučíka Franco Albrechta za přípravu těžkého, stát ohrožujícího násilného zločinu a další trestné činy. 33letý voják z povolání si v prosinci 2015 vytvořil falešnou identitu syrského uprchlíka a v tehdejším úředním chaosu vyvolaném hromadným přílivem běženců skutečně získal registraci a ochranu. Následně z armády kradl zbraně, munici a výbušniny a podle obžaloby připravoval atentát například na tehdejšího ministra zahraničí Heiko Maase (SPD), zelenou političku (a současnou ministryni kultury) Claudii Roth a další osoby zasazující se za přijímání uprchlíků.

Podle soudu má Franco A. pevné antisemitské, rasistické, pravicově extremistické přesvědčení, podle něhož Židé ovládají svět - a masová migrace a z něj plynoucí míšení ras jsou nástrojem této nadvlády, neboť rozkládají národ. Z tohoto názoru podle rozsudku vyvěral Francův plán na zabití politiků a osobností veřejného života. Obžalobě se ale nepodařilo prokázat, že chtěl Franco A. vraždit pod identitou syrského uprchlíka, a vyvolat tak proti imigrantům nenávist. Například na základě zkoumání jeho textových a audiozáznamu a poznámek nicméně dospěl k závěru, že se na atentát chystal a jen čekal na vhodnou chvíli. Příběh extremistického nadporučíka s vizáží rozevlátého intelektuála jsme popsali vloni v následujícím textu, který nyní výjimečně odemykáme. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem.

Třetího února 2017 vkročil hnědovlasý štíhlý muž na veřejné WC na vídeňském mezinárodním letišti Schwechat. Vešel do kabinky pro invalidy, na zdi za záchodovou mísou odmontoval kryt čistící šachty a sáhl pro pistoli nabitou šesti patronami, kterou si tam o dva týdny dříve uložil. Chytil se však do pasti. Zbraň při rutinním čištění objevila uklízečka, nález nahlásila letištní policii, která místo zabezpečila elektronickým alarmem. Vložení ruky jej spustilo, tajemný majitel pistole byl zadržen a kontrola dokumentů odhalila jeho totožnost: Franco Albrecht, věk 28 let, narozen v hesenském Offenbachu, povoláním nadporučík německého bundeswehru s titulem z elitní francouzské vojenské školy.

Při výslechu rakouským policistům vše vysvětlil: Pistoli vyrobenou ve Francii v první polovině 20. století našel náhodou, když se o dva týdny dříve po důstojnickém bálu odešel vyčurat ven do křoví. Vzal si ji do kabátu, v opilosti a ranní kocovině to zapomněl, rozpomenul se až na letišti před odletem z Vídně – a nenapadlo ho v té chvíli spontánně nic lepšího než schovat ji na záchodě. Nyní ji chtěl vyzvednout a předat úřadům.

Rakouští policisté si tato slova vyslechli, mladého muže pustili na svobodu – a informace předali německým kolegům. Ti se ihned pustili do pátrání a rozpletli současně bizarní, děsivý i tajuplný příběh, který se před dvěma týdny začal projednávat u soudu ve Frankfurtu nad Mohanem. Franco Albrecht je obžalován z „přípravy těžkého, stát ohrožujícího násilného činu“.

Policisté si promnuli oči

V dubnu 2017, tedy dva měsíce po prvním zadržení na letišti ve Vídni, byl Franco Albrecht spolu se dvěma kamarády zatčen německou policií. Kriminalisté dospěli k tomu, že pistoli, kterou během francouzské okupace používali vojáci wehrmachtu, zřejmě nenašel někde v křoví, ale s rozmyslem ji zakoupil o pár měsíců dříve během návštěvy Paříže – a při vyzvednutí ve Schwechatu tedy rozhodně neplánoval zbraň odevzdat.

Policie provedla domovní prohlídky, při kterých našla munici a výbušniny ukradené ze skladů bundeswehru. V bednách byly schované na studentských kolejích Francova kamaráda ze středoškolských let – ten vypověděl, že jej Franco po návratu z Vídně požádal o jejich dočasné uskladnění. Při zkoumání sešitů a dalších zabavených dokumentů kriminalisté objevili i seznamy se jmény politiků a levicových aktivistů a aktivistek, vesměs příznivců vstřícného přijímání uprchlíků. Podle státního zastupitelství je Franco Albrecht považoval za terče budoucích atentátů. Na seznamu stálo například jméno současného ministra zahraničí – tehdy spravedlnosti – sociálního demokrata Heika Maase.

Především ale policisté odhalili skutečnost, při jejímž zjištění si jistě mnohokrát promnuli oči. Otisky prstů Franca A. už v bezpečnostní databázi měli, ovšem pod zcela jinou identitou: David Benjamin, původem ze Sýrie, v hesenském Offenbachu registrován jako nově příchozí běženec na vrcholu uprchlické krize v prosinci 2015, od konce roku 2016 se statusem tzv. subsidiární ochrany pro válečného utečence.

Při podrobném pohledu do azylové dokumentace byla tato hádanka rychle vyluštěna. Stálo v ní, že syrský křesťan David Benjamin vyrůstal poblíž Aleppa, kde jeho rodina vlastnila ovocné sady. Rodinné kořeny sahaly do Francie, bývalé koloniální mocnosti, a proto ho rodiče poslali na francouzské gymnázium do Damašku. Mluví tedy mnohem lépe francouzsky než arabsky. Jeho otce v běsech občanské války zavraždili džihádisté z IS, a on proto, tak jako stovky tisíc krajanů, utekl přes Turecko a Balkán za bezpečím a životní perspektivou do středu Evropy. Azyloví úředníci tomuto – mírně řečeno podezřelému – příběhu uvěřili. Veškeré pohovory probíhaly ve francouzštině, kterou „David Benjamin“ alias Franco Albrecht ovládal dokonale, a ani přítomní tlumočníci tedy nezjistili, že údajný uprchlík z Levanty arabštinu vůbec neumí.

Německá administrativa tehdy byla zoufale přetížená. O udělení azylu rozhodovali muži a ženy, kteří byli přeřazeni z jiných státních úřadů, prošli jen rychlým školením a pracovali pod časovým tlakem. Navíc kvůli zvýšení efektivity vedl pohovory jiný člověk než ten, jenž pak na základě čtení papírové složky činil finální rozhodnutí.

Tak to bylo i v případě „Davida Benjamina“ – při pohovoru se ho vyptával zaměstnanec přeložený z bundeswehru, jenž prošel třítýdenním školením, a na zjevné nesrovnalosti v jeho příběhu se během osmdesátiminutového sezení nedoptával. V berlínské centrále BAMF pak o jeho statusu rozhodl muž přeřazený z úřadu práce, jenž měl za sebou čtyřtýdenní školení a v období od května do prosince 2016 učinil rozhodnutí o celkově 434 dalších případech. „Benjaminovi“, tak jako všem Syřanům, ochranu udělil.

Po celý rok 2016, kdy azylové řízení probíhalo, vedl Franco A. dvojí život. Většinu času trávil na základně společné německo-francouzské brigády poblíž alsaského Štrasburku. Zároveň mělo jeho syrské alter ego přidělené lůžko v uprchlické ubytovně na bavorském maloměstě, kde ale přítomnost nikdo nekontroloval. Když potřeboval zajet na termín k azylovému řízení, tak ho kamarádi v batalionu omluvili. Pro své syrské já si pořídil zvláštní bankovní konto, na které mu stát posílal sociální pomoc, a SIM kartu, přes kterou mu například íránský spolubydlící napsal, když se měl stěhovat do ubytovny jinde v Bavorsku.

Také v ní přespával jen výjimečně a se syrskými spolubydlícími si moc nerozuměl. „Špatný člověk, není Syřan,“ říkali podle zjištění týdeníku Der Spiegel majiteli ubytovny. Ten tomu nepřikládal váhu, považoval stížnosti za projev normálních rozepří, k nimž vede soužití mnoha dospělých na malém prostoru. Sám se prý s „Davidem Benjaminem“ setkal jen jednou – vyčítal mu nepořádek v lednici, ale odpovědi se nedočkal. „Uprchlík“ předstíral, že německy nerozumí.

Prošlo mu to

Franco Albrecht od chvíle svého zadržení opakuje, že si chtěl udělat vlastní obrázek o přijímání uprchlíků v Německu. A ukázat – což se mu skutečně podařilo – zblízka selhání administrativy, které coby znepokojený občan pozoroval. Hájil se tak i předminulý týden při svém prvním vystoupení před frankfurtským soudem. Předčítal tam například volební program vládní CDU, který slibuje řízenou migraci a zabránění vstupu zahraničních extremistů do vlasti – a vyčítal kancléřce Angele Merkel, že svou uprchlickou politikou porušila nejen tento stranický slib, ale i ústavu. V exkluzivním a nekriticky vedeném rozhovoru pro německou verzi stanice Russia Today řekl, že není „nepřítelem státu“, nýbrž jeho služebníkem, a byl jen „nespokojen se situací“ v zemi.

Obžaloba se ale snaží doložit, že spolu falešná identita syrského uprchlíka, ukrytá pistole a munice, seznam se jmény případných terčů souvisejí. Že se nadporučík Albrecht pokusil spáchat politický atentát a navléct to tak, že veřejnost bude za viníka považovat Syřany a obrátí se proti uprchlíkům. Tedy podobně, jen trochu rafinovaněji, jako český terorista Jaromír Balda, který se před čtyřmi roky dvakrát pokusil na Mladoboleslavsku vykolejit vlak a letáky zanechanými na místě činu se snažil vzbudit dojem, že jde o teroristický útok muslimských extremistů. Tuto verzi se snaží státní zástupci doložit stopami z minulosti Franca Albrechta.

Pátrání odkrylo obrysy muže, jenž nepůsobí jako typický neonacista. Je přemýšlivý, v hovoru příjemný a s plnovousem, dlouhými vlasy svázanými v týlu a ve slušivém obleku ani nevypadá jako nacionalistický radikál. Míval dobré známky na střední škole, vyhrával závody ve veslování, býval mezi spolužáky oblíbený. A přesto si do deníku ve svých sedmnácti letech zapisoval, že „němectví“, láska k vlasti, je pod atakem médií a politických elit, a proto by možná stálo za to udělat kariéru v armádě, vypracovat se až do jejích nejvyšších pozic, a pak zosnovat převrat. Z odstupu let Franco Albrecht u výpovědi tyto zápisky podle týdeníku Die Zeit vysvětlil jako pouhé „myšlenky o myšlenkách, volné úvahy, nikoli přesvědčení“.

Do armády každopádně po maturitě vstoupil a zaujal tam svým nasazením a inteligencí natolik, že byl v roce 2009 vybrán na studium elitní vojenské školy v Saint-Cyr ve francouzské Bretani. V ročníku patřil k nejlepším, byl druhý ze sto padesáti. Zavařil si však načas magisterskou prací, kterou napsal na téma „Politická změna a strategie subverze“. Rozváděl v ní například, že diaspory přistěhovalců jsou hrozbou společnosti, protože se do „národa“ nikdy nemohou integrovat, kritizoval „míšení ras“, popisoval, že vlivem cílené imigrace probíhá genocida západoevropských národů. Údajně elitami naplánované nahrazení tradičního obyvatelstva evropských měst přistěhovalci pak považuje za zárodek úpadku Západu. V jeho rodném Offenbachu má mimochodem přistěhovalecké kořeny více než polovina obyvatel – včetně Franca Albrechta, jehož otec do Německa přišel coby gastarbeitr z Itálie (nevyrůstali spolu však).

U státnic s touto tezí propadl. Francouzská zkušební komise napsala, že se jedná o rasistické dílo, ředitel bretaňské vojenské školy varoval německé kolegy, že by takový voják byl ve Francii vyhozen. Bundeswehr proto nechal Francovu magisterskou práci prozkoumat historikem, jenž došel k jednoznačnému závěru: „Stylem a obsahem se nejedná o akademickou práci, nýbrž o radikálně nacionalistický rasistický apel, který se autor snaží pseudovědecky podložit.“ Student se ale takovému posudku v disciplinárním řízení bránil. Nadřízeným sdělil, že se v diplomové práci snažil vcítit do uvažování pravicového extremisty, psal ji ale pod časovým tlakem, takže se odstup nepodařilo udržet. Prošlo mu to. Nadřízení celý případ v rozporu s nařízeními ani nenahlásili vojenské kontrarozvědce, Franco Albrecht sepsal novou práci a v roce 2015 získal titul magistra a stal se vojákem z povolání.

Hodnotový problém

Odhalení zamotaného příběhu vyvolalo před čtyřmi lety velké pozdvižení. Tehdejší ministryně obrany, dnes předsedkyně Evropské komise, Ursula von der Leyen řekla, „že armáda má hodnotový problém“ a nařídila plošnou kontrolu v kasárnách, která měla hledat symboly z nacistických časů. Na pokoji nadporučíka Albrechta totiž visel dobový plakát zobrazující vojáka wehrmachtu. Ostrá slova ministryně vedla k tomu, že měla po celé své funkční období velmi napjaté vztahy s armádou. Vojákům se nelíbil její z jejich pohledu plošný odsudek sboru, jehož většina je loajální k ústavě. Brzy ale začaly vyplouvat na povrch další případy neonacistů v bundeswehru.

Vyšetřovatelé například odkryli komunikační síť na šifrované aplikaci Telegram, kterou během uprchlické krize v roce 2015 zřdil tehdejší příslušník elitní speciální jednotky KSK André Schmitt. Vojáci, rezervisté, policisté, soudci a příslušníci zpravodajské komunity na této platformě komunikovali o hrozbě ze strany muslimů, přistěhovaleckých gangů a levicové Antify a připravovali strategii na Den X, z jejich pohledu neodvratný den rozpadu společenského řádu, kdy musejí být připraveni zasáhnout a obnovit pořádek. Podle informací deníku die tageszeitung byl Franco Albrecht součástí jedné ze skupin v této rozvětvené komunikační síti.

Odkrývání neonacistů v armádě se po těchto kauzách stalo prioritou vojenské kontrarozvědky. U každého nového vojáka nyní zkoumá, zda jsou jeho politické a hodnotové postoje v souladu s ústavou. Ministerstvo klade podle stanice Deutschlandfunk nově důraz i na občanské vzdělávání vojáků, které bylo v předchozím desetiletí zanedbáváno. Současná ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauer vloni v létě zcela rozpustila jednu bojovou rotu KSK, protože kontrarozvědka v jejích řadách odhalila řadu extremistů.

Proces ve Frankfurtu kvůli úředním prodlením a nakonec i pandemii začal až čtyři roky po prvním zatčení Franca Albrechta. Ten byl ještě v průběhu roku 2017 propuštěn z vazby a přestěhoval se s dlouholetou přítelkyní zpět do rodného domu v Offenbachu. Na svobodě vyrážel častěji do Berlína, jako čerstvý otec mnohdy i s kočárkem, kde bez ohlášení navštěvoval levicové politiky či aktivisty a dával se s nimi do řeči. V roce 2019 na den otevřených dveří navštívil Spolkový sněm, kde vyhledal stánek Zelených a ptal se po poslankyni Claudii Roth, jejíž jméno stálo vysoko na seznamu jeho cílů. Vyveden byl až poté, co jej poznal a policii nahlásil spolupracovník frakce Alternativy pro Německo (AfD). Voják, který v roce 2016 kryl jeho nepřítomnost na alsaské základně během cest na azylové pohovory, dnes mimochodem pro nacionalistickou AfD ve Spolkovém sněmu pracuje.

Soud se nyní pokouší vnést do podivně strašidelného příběhu větší jasno. Například objasnit vazby nadporučíka Albrechta s dalšími extremisty a zodpovědět dvě klíčové otázky. Chtěl skutečně, jak tvrdí obžaloba, zosnovat atentát a vyvolat dojem, že za ním stojí uprchlík? Nakolik konkrétně už nějaký atentát promýšlel? Obžaloba v tomto bodě poukazuje například na to, že si ke své pušce již koupil nastavitelné hledí a že si v podzemním parkovišti pod berlínskou pobočkou organizace bojující proti rasismu a antisemitismu fotografoval auta jejích zaměstnanců.

Franco Albrecht u soudu uznal, že souhra jeho činů působí podezřele, a dodal, že „člověk nemůže mít nikomu za zlé“, když jej z přípravy teroristického činu podezřívá. Zcela však odmítá, že by chtěl někomu ublížit. Z konkrétních dotazů na schraňování zbraní doma ve sklepě nebo fotografování aut antirasistických aktivistů zatím uniká a raději stáčí řeč k chybám vládní migrační politiky. Soudce již během prvních slyšení naznačil, že proces potrvá dlouho.