Češi, do toho (Bruselu)!

Mluv, Tomáši.“ Tímto oslovením unijní šéfdiplomat Josep Borrell předal slovo ministru Janu Hamáčkovi, aby kolegům z EU sdělil zjištění o ruské operaci ve Vrběticích. Psal se 19. duben, Hamáček dočasně řídil ministerstvo zahraničí a ve funkci byl jen pár dní. Borrell i ostatní byli zvyklí vídat za Česko Tomáše Petříčka a evropská schůzka probíhala virtuálně, kdy všichni vypadají podobně; jako čtvereček na monitoru. Navíc je Borrell známý svou roztržitostí.

Přesto bylo spletené jméno pro řadů Čechů z prostředí evropské politiky zkratkou toho, jak na tom po sedmnácti letech členství jsme. Tedy tak, že jedné z hlavních tváří EU Borrellovi ani lidem z jeho týmu a ve věci, jež byla pro zemi v té chvíli důležitější než cokoli jiného, nestojíme za to, aby si zapamatovali jméno českého zástupce.

Kdyby na Hamáčkově místě seděl nový francouzský, ale i lucemburský nebo dánský ministr, téměř jistě by se Borrell nespletl. Velké země přitahují více pozornosti, malé Lucembursko a Dánsko zase nelze přehlédnout kvůli jejich dlouhodobě proaktivní evropské politice; znají obsah agend a chtějí je ovlivňovat.

V českém případě neplatí ani jedno. Nejsme velká země a Evropa většinu politické reprezentace nezajímá. Čerstvým důkazem je analýza Asociace pro mezinárodní otázky zveřejněná minulý týden; ta srovnala účast na zasedáních Rady EU, kde se scházejí ministři stejného rezortu. Ze zemí, které si v následujících letech předají předsednictví Unie, tedy Slovinska, Francie, Česka a Švédska,…