Pokud panuje doba covidová a vy se chystáte po dvou letech navštívit rodinu v Turecku, zajímá vás hlavně jedna věc: jak budete moct udržovat nutné rozestupy a omezovat kontakty? Nic není v Turecku přirozenějšího než se objímat, líbat na tváře tam a zpět, znovu objímat, stihnout během jednoho týdne asi dvanáct návštěv tetiček, prastrýců, kamarádek vaší tchyně a mačkat se ve frontách všeho druhu.
Turci jsou navzdory v našich krajích zavedené pověsti o krvelačných osmanských bojovnících jedním z nejpřátelštějších národů, jaké znám. To jsou pořád samé úsměvy, úslužné úklony a ujišťování se o zdraví vaší nejširší možné rodiny. Jistě, jsou situace, kdy jde vše zmiňované stranou a například v automobilové dopravě jeden nezná bratra.
Já se rozhodla přílet do Turecka z několika důvodů kamuflovat. Předem jsem si dala za cíl nedávat z naší cesty na sociální sítě žádné fotky ani zážitky. Bylo mi totiž jasné, co by spustila první zmínka o tom, že už jsme tady. Smršť telefonátů a zpráv kamarádů, se kterými bychom se sice rádi po dlouhém odloučení viděli, zároveň ale po cestě letadlem musíme dodržovat karanténu. No a vysvětlete v Turecku, že je potřeba se tentokrát tolik neobjímat.
Ani tak jsme se smršti telefonátů nevyhnuli. Od rána přijímala vítací hovory za nás všechny má vždy usmívající se tchyně. A vždy rozhovor probíhá úplně stejně: „Tak co, přijeli v pořádku? Ano! No tak vítejte! To musíš být ráda, že už tu jsou. Tak je pozdravuj. Öpüyoruz! Líbáme na dálku!“ Jen chvíli poté…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu