Nebát se být slyšet

Pro Deborah E. Lipstadt je 11. duben významným datem. Narozeniny má 74letá americká historička a vysokoškolská pedagožka o necelý měsíc dříve, ale v ten den si připomíná dva významné milníky, které rámují její profesní život: 11. dubna 1961 začal v Jeruzalémě soud s hlavním organizátorem „konečného řešení židovské otázky“ Adolfem Eichmannem a 11. dubna 2000 pak v Londýně vyvrcholila pře s britským spisovatelem Davidem Irvingem, který tvrdil, že nic jako konečné řešení nacisté neplánovali a neprovedli.

Soud s Eichmannem Lipstadt sledovala jako čtrnáctiletá dívka s rodiči v newyorském Queensu v televizi a následně jako historička studovala a analyzovala jako zásadní moment v globálním vnímání šoa – jako okamžik, kdy poprvé v poválečných dějinách mocně zazněl hlas přeživších, i jako zásadní zlom, po němž izraelská společnost přestala evropské Židy vnímat jako slabochy, kteří šli bez odporu na smrt.

Ve druhé při už se z řad pozorovatelů a analytiků přesunula mezi přímé aktéry – právě ji Irving žaloval pro urážku na cti za to, že jej ve své knize z roku 1993 Popírání holocaustu. Sílící útok na pravdu a paměť zařadila mezi přední popírače holokaustu a obdivovatele Adolfa Hitlera.

Během procesu s Eichmannem vstoupilo ve všeobecnou známost, čím holokaust byl, tedy pečlivě zorganizovaným pokusem zcela vyhladit evropskou židovskou populaci. V Londýně se pak ustavilo, co zcela jistě nebyl – tedy událostí zveličenou a z velké části vymyšlenou, jak tvrdil Irving. V…