Povídka má u nás nevalnou pověst jak u řady autorů, tak většiny čtenářů. Sbírky povídek se tu berou jako koše na přípravné skici či nedodělky, z nichž se nepodařilo vytěžit dlouhé vyprávění, tedy román. Leckde ve světě má naopak povídka tradici a postavení mnohem prestižnější. Často také nejspíš díky tomu, že autoři i čtenáři chápou, že povídka prostě malým románem není a být nemůže; tak jako jinde chápou, že mikromanažer nemůže být zároveň makromanažerem. Ani nová sbírka povídek Biancy Bellové tohle nezmění, přesto by nám neměla uniknout.
Nečekaně silný zážitek
Jejich autorka patří k nejzářivějším hvězdám současné české literatury. Román Jezero (2016) jí přinesl vítězství v kategorii Kniha roku soutěže Magnesia Litera i Cenu EU za literaturu, v překladech je dostupný v dánštině i v japonštině. Čtenáři s nadšením hltající bestsellerovou produkci jejích současnic pro něj na sítích volí opatrná slova typu „zvláštní“, ale mají jej zjevně na hromádce vedle knih Aleny Mornštajnové či Petry Soukupové.
Následující, předloňská Mona tento status čtenářsky oblíbených, kritikou přitom oceňovaných děl ještě utvrdila. Bellová umí vytvořit ponurou, dystopickou atmosféru světa, který se rozpadl, a v jeho troskách se plahočí jedinci, kteří hledají naději. Ta schopnost evokovat atmosféru nejistého, neuchopitelného a neovladatelného je vidět i ve třech knihách, které vydala před Jezerem. Ale až v něm zároveň našla schopnost servírovat obrazy podivného…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
