Dvanáctého dubna uplynulo deset let od smrti kyjovského rodáka Miroslava Tichého. Muže s pronikavým intelektem, který byl až do svých osmasedmdesáti let slavný jen v rodném Kyjově. Oblečen v děravém svetru a dráty vyspravených kalhotách, nalezených na smetišti, nestříhán, neholen, procházel socialisticky šedými ulicemi moravského města s fotoaparátem stlučeným z překližky, čočkou, vybroušenou šmirglpapírem z plexiskla, a prošlými filmy z odpadu místní Fotografie. Objektem jeho fotografického zájmu byly ženy – nafotil tisíce snímků dívek, slečen i dam, někdy i s objektivem namířeným pod jejich sukně. Tenhle jeho obraz ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století je zřejmě nejznámějším a v první dekádě tohoto století jej proslavil po celém světě.
Hotové fotografie nikomu neukazoval, ale před řídkými návštěvami, především z řad místní mládeže, je nijak netajil. Fotky se v jeho domku, kousek od centra města, povalovaly všude, na stole, na zemi, pod postelí. Nekvalitní fotoaparát, prošlé filmy, ale i úpravy Miroslava Tichého jim dodávaly podivuhodnou atmosféru, ale nikdo, ani sám autor, je léta nebral vážně. Až Roman Buxbaum, Tichého kamarád ze šedesátých let, který žil ve švýcarské emigraci. Po roce 1989 začal Tichého navštěvovat, vybral zhruba tisícovku fotek a začal je na Západě bez úspěchu nabízet kurátorům. Buxbaum prorazil až v roce 2004, fotky zaujaly světoznámého kurátora Haralda Szeemanna a ten část z nich vystavil v galerii ve…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
