Filmová dráždidla Jana Folla

Svůdný kytarista, jehož emigrace přivede mladou hrdinku filmu Pavučina (1986) k drogové závislosti. Zvídavý novinář, který položí začínající kapele ve fiktivním dokumentu Mňága – Happy End (1996) otázku: „Z vaší tvorby je patrné, že máte na ženy poněkud negativní názor, proč tomu tak je?“ Nebo zábavný dědeček hrající dětem v bizarním dramatu Cena za štěstí (2019) u táboráku písničku od Maxim Turbulenc. Tyto drobné filmové role nebudou tím, kvůli čemu bude v našem kulturním prostoru Jan Foll přítomný i poté, co minulý týden zemřel krátce po svých sedmdesátých narozeninách. Budou to jeho texty.

Jako kritik v nich sledoval vývoj – nejen – naší kinematografie v posledních třech dekádách. Ačkoli během života publikoval i hodně ostré soudy, dokázal je vyargumentovat tak přesvědčivě, že se jen velmi těžko hledá někdo, kdo by na Folla a jeho práci vzpomínal ve zlém.

Nenápadně smiřovat

Filozofii kombinovanou s dějepisem vystudoval na Univerzitě Karlově v letech, kdy země procházela normalizací. Jan Foll se ale ideologickými poučeními svázat nenechal. Před kariérou v divných poměrech dal přednost tiché a nenápadné práci v Ústřední půjčovně filmů, kde od roku 1974 pracoval šestnáct let jako dramaturg titulků. Z režimem trpěné „šedé zóny“ se během uvolňování poměrů posunul do radikálnějšího proudu. Přes scenáristu Karla Steigerwalda se v polovině…