0:00
0:00
Jeden den v životě11. 4. 20214 minuty

Vigilie na sněhu

Gabriela Tomečková

Pomalu otevírám oči. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde jsem. Ležím ve spacáku na dřevěné lavici a hustě sněží. Celý můj spacák je pokrytý vločkami. Bílá sobota – doslova. Bude kolem páté nebo šesté hodiny ranní a ostatní ještě spí. Pokouším se usnout, ale nemůžu. Je mi až příliš velká zima, navzdory tomu, že mám na sobě oblečené všechno, co jsem si vzala s sebou.

Jsme na velikonočním puťáku. Stejně jako minulý rok jsme měli na výběr mezi Velikonocemi strávenými před televizí, nebo v horách. Zrovna včera jsme se bavili o tom, zda bychom v „normální“ době našli odvahu změnit každoroční rituál. Nejít na mše a obřady, ale vydat se do přírody. Do ticha, poslouchat šumění potoka a zvuky lesa.

↓ INZERCE

Konečně se zbytek naší skupiny probudil. Na bombě si děláme ze zbylé vody čaj. Na kaši nezbyla, tak se pouštíme do zmrzlých chlebů. Stále hustě sněží a je tak velká zima, že nám nezbývá nic jiného než se vydat (já ve své jarní bundě) vstříc překvapením dnešního dne. A zahřát se.

Ortodoxní katolíci by mě označili za „liberální“ či „alternativní“. Tu, která se místo největších křesťanských oslav vydává na čundr. Mně to nevadí, i když mnou asi opovrhují. Pro moji duchovní stránku to ponese víc ovoce než sedět doma nebo klečet v kostele.

Na druhé straně žiju v České republice, kde je víc než dost lidí, kteří nechápou, co je katolická církev, nebo ji přímo nenávidí. Označili by mě za zblblou „pánbíčkářku“, jež podporuje méněcennost žen (ke kterým asi taky patřím) či kněze, již znásilňují děti. Moji katoličtí kamarádi mě zase mají za feministku a jako kompliment to asi není myšleno. Kdy mi bylo poprvé řečeno, že se všem nezavděčím?

Z přemýšlení mě vytrhne až přítel mojí sestry. Vždycky když stojím u úpatí hory a dívám se na ni svým zděšeným pohledem, pronese: „Je to krutý, ale musí to bejt“ (ano, je z Prahy). Tím má na mysli, že začíná další stoupání. Ráda bych si teď sedla a řekla, že dál nikam nejdu (jak jsem to dělala jako malá). Bohužel jsem už dospělá, a tak se neochotně vydávám prudce do kopce.

Máte někdy chuť začít křičet? Řvát? Kdy v sobě cítíte, že to vře. Nádoba vaší trpělivosti se naplnila a brzy to bouchne. Znáte to? Pocit, že vám život protéká mezi prsty a vy ho nemůžete za nic na světě chytit. Poslední závan svobody se bez zeptání vypařil? Tak přesně takový pocit mám ze všeho, co jsem za poslední rok zažila. Jsem zavřená doma a cítím silnou frustraci. Šlapu do kopce a přemýšlím nad vším. Nad věcmi mezi nebem a zemí. Nad tím, kam doopravdy patřím a co je smyslem toho všeho.

Je poledne a hledáme místo na vaření. Vytáhneme vařič, kuskus, tuňáka a po chvíli si užíváme první teplé jídlo dnešního dne. Z minuty na minutu se zvedá vítr a začínají padat kroupy. Z přístřešku najednou odletuje všechno, co nestihneme chytit. Rychle balíme, co nám přichází pod ruku, a v největší bouři se vydáváme do údolí.

Tak si žijeme na cestě. Čteme pašije a evangelia. Hodně mluvíme a všechno rozebíráme. Někdy mlčíme a přemýšlíme. O věcech, které nás trápí, nebo jen o blbostech. Díváme se kolem sebe. Když vysvitne slunce, uleháme do trávy. Natáhnout bolavá záda a užít si teplo. Večer se díváme do ohně a v noci pozorujeme hvězdy. Obdivujeme všechno kolem nás. Je důležité vydat se mimo civilizaci. Uvědomit si, že k životu toho moc nepotřebujeme.

Když se ukládáme ke spánku, budíky si nastavujeme na půl pátou. Čeká nás vigilie při východu slunce a s ní jistota, že je Něco silnější než smrt. Pravda a láska opravdu zvítězí nad lží a nenávistí. Možná ne dnes, možná ne za rok, ale jednou ano.

Autorka je studentkou gymnázia.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].