Je čtvrtek 2. dubna 1981, deset hodin dopoledne. K nově dokončené obří stavbě na hraně pražské Pankrácké pláně přijíždějí šestsettrojky s pohlaváry komunistické vlády i strany a špičkami hlavního města, pozvání dostali také diplomaté ze spřátelených zemí i sami stavaři. U mikrofonu se střídají tehdejší mocní – generální tajemník ÚV KSČ a prezident Gustáv Husák, premiér Lubomír Štrougal či pražský primátor Zdeněk Zuska. Příležitost dostávají i národní umělci, třeba herečka Jiřina Petrovická. Padají slova o „perle socialistické vlasti“, dokladu umu našich dělníků i techniků, o kulturním stánku „takové krásy, jakých je jen málo v Evropě i na celém světě“. Také o tom, že každá doba vztyčila nad Prahou své dominanty a vítězná dělnická třída vytvořila díla neméně významná, třeba pražské metro – a nyní Palác kultury.
Výstavba megalomanské budovy, dnes Kongresového centra, se sedmdesáti sály a salonky, z nich největší pojme 2800 diváků, s kilometry chodeb, v nichž není problém zabloudit, s gigantickou strojovnou vzduchotechniky a megavýkonnou plynovou kotelnou byla zahájena o pět let dříve. Právě pro svou naddimenzovanost – jde o nejobjemnější budovu v centru Prahy – se jí záhy dostalo kromě zkráceného označení „Pakul“ také přízvisek jako „Moby Dick“, „Husákova stodola“ nebo „Lidojem“. V nejhlubších normalizačních časech představovala hlavně symbolický vzkaz: pohledově čelila Pražskému hradu, a ač v názvu nesla slovo kultura, sloužit měla především stranickým sjezdům a politickým…


Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu