Jak se pozná dobrý lídr

Myslím, že to celé zlehčuje, protože je mu jasné, že jsme tudy vůbec neměli jet.“ To jsou slova důstojnice nákladní lodi El Faro těsně před tím, než šla loď ke dnu. Kapitán totiž neposlouchal varování kolegů a nasměroval loď přímo do středu hurikánu. Čtenáři Respektu tento příběh znají z minulého vydání. Při čtení se nedalo ubránit pocitu, že tuhle situaci známe, byť z jiného prostředí – z české politiky a boje s pandemií. A podobnost pokračuje: Při následné analýze, co se na lodi stalo špatně, vyšetřovatelé došli k závěru, že „propast mezi kapitánem a jeho podřízenými je tak velká, že je pro nižší důstojníky velmi obtížné kapitánovi odporovat“.

Češi i Slováci už dnes vědí, že kapitáni selhali. Otázka ale je, jak se toho vyvarovat napříště. Odpověď jsme i na stránkách Respektu hledali několikrát a nepochybně ještě budeme. Srovnání s lodní katastrofou je příhodné v tom ohledu, že i v politice špatně pracujeme s tradicí. Vyvozujeme z ní totiž dojem, že správný lídr je muž, který se nebojí přijímat rychlá rozhodnutí, je středně či více arogantní, rozumí všemu, takže na vše musí mít názor a nenechává se z cesty svést odborníky, protože ctí zdravý rozum.

Jakmile se však začteme do životopisů velkých pozitivních osobností dějin, zjistíme, že i když dokázaly přijímat rázná rozhodnutí, vycházely z informací a názorů mnoha lidí kolem sebe. Jejich výjimečnost spočívala na dvou složkách – hodnotách a schopnosti naslouchat. Hodnoty formují jejich životní postoje a naslouchání zvyšuje šance na lepší rozhodnutí.

Kam vede překonaný způsob vedení, jsme mohli sledovat i na Slovensku, kde nedávno musel svůj premiérský post opustit Igor Matovič. On sice přivedl do vlády novou stranu, ale vede ji starým způsobem: strana i stát jsem já. Dívá se na druhé jako na idioty (to je citát), kteří by měli být vděční, že smí být po jeho boku. Dopustil se tolika chyb a rozhádal se s tolika lidmi, že potopil svou premiérskou loď.

V Česku jeho osud vyvolává otázky. Hospodářské noviny citovaly nejmenovaného představitele ODS, který uvedl: „Obáváme se, aby to tady po volbách nevypadalo jako na Slovensku.“ A tím myslel, že vládní spolupráce ideologicky protichůdných stran, vede ke krachu. Na Slovensku se musely spojit, aby odstavily Roberta Fica, v Česku bude možná potřeba, aby se odstavil Andrej Babiš. Jenže Slovensko netrápila rozdílnost stran, ale osobnost a chování nedávného lídra koalice Igora Matoviče.

Poučení pro českou scénu tudíž není to, že se nevyplácí spolupracovat, ale že spolupráce musí stát na zcela jiném, a to partnerském základě. V minulých týdnech vyvolaly velké reakce výroky Jiřího Pospíšila z TOP 09 a Marka Bendy (ODS) pro Info.cz. Benda řekl: „Piráti nejsou strana, se kterou bych si dovedl představit funkční koalici. Jsou příliš nalevo, zelení, až rudí.“ Pospíšil uvedl: „Proti Pirátům bychom se vymezovat měli, ale mělo by to být věcné.“

Oba za to schytali kritiku. Je tu však zásadní rozdíl. Zatímco Benda by Česko vedl ke „slovenskému scénáři“, protože se chová jako Matovič, Pospíšil jen zdůrazňuje, že je třeba nabízet alternativu i vůči jiným opozičním stranám. A to je logické, budou to dělat všichni. Může to dokonce pomoci k nasvícení temných koutů, ze kterých by mohla v případě sestavení vlády jednou vylézt nějaká „příšera“.

Politika není romance. Je to místo střetu idejí, zápasu o moc a uzavíraných kompromisů. Takže opoziční strany, stejně jako jejich voliči, se musí připravit na rozdílné názory, neshody, chyby a kdo ví co ještě. Jinak to prostě nejde.

Aby to ale fungovalo, je třeba lídrů, kteří si uvědomí, co říkal v již citovaném článku kapitán letadla, které dokázalo přistát i poté, co vypadly motory. Dlouho „jsme v podstatě fungovali podle představy, že kapitán velí letadlu. Co řekl, to se i stalo. A také jsme kvůli tomu o pár letadel přišli. Kapitán někdy není zase tak chytrý, jak si myslí… Kdyby se k situaci nemohl vyjádřit každý člen posádky, je celkem jisté, že bychom to nezvládli.“

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor