Uvařeni ve vlastní šťávě
Základní otázka románu Petry Soukupové: Jak je ten povrch hluboký
Od prvotiny Petry Soukupové K moři uplynulo už čtrnáct let. Próza tehdy pětadvacetileté studentky scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU zaujala ostrým viděním rodinných vztahů, přesným, překvapivě zralým pojmenováváním mezilidských konstelací; půdorysem příběhu byla titulní prázdninová cesta k moři. Vzápětí autorka obdržela Cenu Jiřího Ortena a literární kritik Pavel Janoušek napsal, že „tvarem i myšlenkou tato próza odkazuje k Virginii Woolfové a její – dnes již klasické – próze K majáku. Nejde ale o napodobivé formální cvičení…“
Soukupová svůj talent i rostoucí popularitu během let stvrzovala dalšími tituly (Zmizet,Marta v roce vetřelce,Pod sněhem,Nejlepší pro všechny). U nich se již nedalo říct, že by rovněž odkazovaly k některým podstatným dílům moderního světového písemnictví. Soukupová jak stylem, tak tematicky čím dál výlučněji odkazovala a odkazuje sama k sobě, ke svému vidění, pro něž je typické, že akcentuje prožívání světa dospělých dětskými, osobnostně ještě nehotovými jedinci, jimž rodiče, prarodiče či jiní příbuzní zanechávají na duši první, ale asi ty nejpodstatnější jizvy. Tato tematická linie je přítomná i v autorčině nejnovější próze Věci, na které nastal čas, ale není pro knihu určující. Mimochodem, i tady je jedním z motivů rodinná cesta k moři.
Kvarteto v teráriu
Věci, na které nastal čas postupují chronologicky. V každé ze třiceti čtyř kapitol příběh poskočí o…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu