Přestože je půlka března, vstáváme do tmy. Partnerka je vedoucí chráněné dílny a po testování na jedné provozovně odpadlo asi dvacet zaměstnanců, zbyl jen řidič. Musí přeorganizovat výrobu. Cvičím jógu, zatímco se v koupelně krášlí. Jsem celý zatuhlý a ufuněný, pět týdnů pauzy kvůli covidovému zápalu plic je znát. V dripperu překapu kávu, připravuji svačinu a dívám se tupě do tmy.
V práci vypiji zelený čaj, přečtu zprávy a řeším e-maily. Nachlazená klientka prosí o náhradní termín. Před rokem byla její rodina jako první nakažená na malém městě a od místních si vysloužili na Facebooku doslova lynč. Ruším termíny pacientky hospitalizované po sebevražedném pokusu. Napsala mi: „Podělala jsem to. Prosím, nedovolte, aby mě hospitalizovali.“ A volá mi paní Jana, chtěla přijít, až se opatření uvolní, ale má takové úzkosti, že prosí o termín. Je z jiného okresu. „Vypište si čestné prohlášení, co je ke stažení na webu. Návštěva klinického psychologa patří mezi výjimky. Je dobře, že jste se ozvala.“ Na dveře klepe majitel prvorepublikové vily, kde sídlíme, s prosbou o puštění vody. Začíná s rekonstrukcí dolní ordinace. Asi hledá odpad.
Pak mi přijde zpráva od Kláry: „dobře tak po*ralo se to solidne zase do bodu ze nic nemuzu. jsem na zemi a to je vsechno.“ Jedna z nejinteligentnějších dívek, kterou jsem kdy potkal. Studuje jakoby mimochodem zároveň architekturu a hru na violoncello. Má traumatické zkušenosti a neustále se zmítá na hranici života a smrti. Dnes má v poledne přijít. „myslim, že dorazim. bude to zajimavy jak, pak vam reknu vic.“
Je osm. Přichází první pacient. Kulturista trpící těžkou sociální fobií. Vystrašený, hodný kluk v Hulkově těle. Ještě že není zelený. Další, obsedantně-kompulzivní programátor, kterému by vyhovovalo setkávat se on-line. Jsem rád, že přišel osobně. Podáváme si ruku, abychom neposilovali jeho potíže. Vibruje mi židle, jak pod námi pracují sbíječky.
U sympatického doktora se po onemocnění covidem objevily těžké úzkostné stavy. Během praxe se naučil popírat smrt. A teď vstoupilo do jeho života vědomí vlastní zranitelnosti. Cítím z něj masivní úzkost. Trochu se zklidňuje. Loučíme se, rychle vyřizuji telefonát. „Omlouvám se, nemám kapacitu nabírat nové klienty.“ Na dveře klepe Mirek, starosta, skvělý chlap. Před rokem mi přinesl jako dárek flašku. Začala nová doba, smál jsem se. Chápejte, flašku Anti-COVIDu.
Je dvanáct. Klára ve dveřích. Zutá. Zabahněné boty má v ruce. Zhroutí se do židle. Na zem položí těžký kabát. A batoh. Na čele má blátivou šmouhu. Přišla pěšky z chaty, kde teď bydlí. Má v nohou tak patnáct kilometrů. Cestou prolezla svou oblíbenou štolu, asi jediné místo, kde se cítí bezpečně. Přinesla mi z ní fylit. I terapie je pro ni útočiště.
Další je také studentka, má emoční problémy. A následně mladá matka trpící úzkostnými stavy. Je po rozvodu, nezaměstnaná, desetiletou dceru má ve střídavé péči. Chtěl jsem něco říct, ale nemůžu si vzpomenout co. To se mi teď děje podezřele často. Asi únava.
Spěchám domů na schůzku s firmou, která mi bude dělat zateplení. Dům postavil můj praděda, děda ho přestavěl a asi dvanáct let se v něm teď vrtám já. Pak zatopím v krbu. Ohřejeme si polévku a jdeme se psem do lesa… Žijeme v Podkrkonoší. Na chvíli mám prázdno v hlavě.
Pak přijde smutek. Chybějí mi děti. Po rozvodu žijí přes dvě stě kilometrů daleko. Ale v pátek si pro ně jedu. Partnerka se chystá na cvičení. Nechce se mi. „Ne nemusíš se přidávat. Jestli ti to teda ego dovolí.“ Jasně že nedovolí! Ví, jak mě vyhecovat, a jsem za to rád, cítím nával endorfinů. Pak se poprvé po covidu naložím do zahradní vany s ledovou vodou. Sednu si ke krbu. Je devět a klíží se mi oči. Ještě pár dní budeme vstávat do tmy.
Jména jsou smyšlená a příběhy pouze inspirované skutečnými.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
