Mladší dcera buší do dveří koupelny a křičí, že chce pohádku a chce ji „teď“! Dveře nejdou otevřít, protože je zevnitř vší silou držím. Hlavu mám omotanou dětským županem kvůli izolaci, na pračce položený sešit a nataženou pravicí si píšu, co mi do sluchátek říká renomovaná mezinárodní právnička Veronika Bílková k úmluvě OSN z roku 1948 o genocidě.
Je čtvrtek dopoledne a já ještě sbírám poslední informace pro článek o odpovědi demokratické části světa Číně kvůli vyhlazování tamních Ujgurů, který už musím začít psát. Ještě předtím ale uvařit pro děti oběd, sklidit ze stolu a pak konečně ta pohádka a tím i hodina dvě na psaní. Možná. Snad.
Takhle proběhl jeden konkrétní čtvrtek před dvěma týdny, ale mohl to být jakýkoli čtvrtek. Nebo jiný den, kdy se v Česku zavřely školy a školky. Koronavirová pandemie proměnila naši kuchyni v pracovnu i hřiště zároveň, z ostatních částí bytu se stala malá bojiště, kde se každý snaží získat kus pro sebe.
Podobné příběhy pracujících žen s malými dětmi nejsou v posledním roce vůbec ojedinělé. Pandemie udělala z Češek – vedle jejich dosavadních profesí – domácí učitelky, organizátorky dětského času, celodenní kuchařky a pečovatelky.
Mohlo to být jinak? Mohlo. Rozhodnutí zavřít školy bylo politické rozhodnutí. Česká vláda mohla a měla postupovat jinak. Tak, že by otevřené školy označila za prioritu, byť v upraveném režimu – ve Francii chodí do školy vždycky jen půlka třídy, druhá dochází v jiný čas –, a utáhla režim jinde. V Belgii…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
