V židli jménem tygr

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Když se 7. září 2018 odlepila letecká linka z čínského Urumči do kazašské Astany, prožila Gulbahar Jalilova nejšťastnějších deset vteřin svého života. Byla sice o dvacet kilogramů lehčí, tělo měla pokryté neznámou krvavou vyrážkou a trpěla nespavostí, ale konečně mohla uvěřit, že se po patnácti měsících opravdu vrací domů. Trvalo potom další týdny, než se odhodlala vyjít se svým příběhem na veřejnost. Tím se stala jednou z pětice lidí, kteří s odkrytou tváří a plným jménem promluvili o své osobní zkušenosti s pobytem v síti „převýchovných táborů“ v ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang a o genocidě tamního ujgurského obyvatelstva tak informovali svět.

Zboží je na místě, přijeď

Trauma, na které chtěla zapomenout, se stává čím dál víc jedním z klíčových celoplanetárních témat, a proto rozhovor s Respektem není pro Gulbahar Jalilovou (56) zdaleka první v řadě. „V prvních týdnech jsem si myslela, že o tom nikdy nedokážu vyprávět, pak jsem ale změnila názor. V táboře se mnou byla spousta dalších žen včetně mladých dívek, některé najednou zmizely a už nikdy jsem o nich neslyšela. Mohly být zavražděné nebo prodané. Došlo mi, že si tu zkušenost prostě nemůžu nechat pro sebe a žít s pocitem, že jsem kvůli strachu z možných následků na ta zvěrstva neupozornila,“ říká Jalilova.

Náš rozhovor probíhá na dálku, kazašská žena s vlasy zavinutými v modrém šátku k němu usedá v jednom z pařížských bytů, ve Francii totiž dostala před časem politický azyl. Z úředních dokumentů vyplývá, že důvodem bylo její napadení neznámými čínskými útočníky, když po odchodu z Kazachstánu do Turecka ke známým začala dávat první rozhovory médiím o tom, co v Číně zažila. Pro Francii se Jalilova nakonec rozhodla jako pro bezpečnou zemi, protože zde před ní dostali azyl i někteří další vězni čínského totalitního režimu.

Do ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang jezdila Jalilova ze svého kazašského domova ve městě Almatě patnáct let za obchodem a nikdy by ji nenapadlo, že tam může být zatčena. Jenže přesně k tomu 22. května 2017 došlo. Jalilova popisuje, že se jako obvykle vydala do hlavního města oblasti Urumči poté, co jí její čínský obchodní partner dal avízo, že je připravená nová zásilka zboží pro její krám v Astaně a je potřeba si ji vyzvednout.

Šlo však o léčku, čínské úřady totiž muže, jak později vyšlo najevo a jak už popsala světová média, přinutily, aby Jalilovou do Urumči vylákal pod fiktivní legendou právě kvůli připravenému zatčení. Jalilova byla sice kazašskou občankou, do hledáčku čínských úřadů se ale mohla dostat proto – aspoň ona si to tak doteď vykládá –, že se dlouhodobě hlásila k ujgurské národnosti. Měla ji uvedenou ve svém pase a vzhledem k tomu, že s ním v minulých letech opakovaně překračovala hranice, byla jako zahraniční Ujgurka vedena i v čínských databázích.

Sin-ťiang je rozsáhlá pouštní oblast na odlehlém západě Číny obývaná většinově Ujgury a síť koncentračních táborů pro ně začal čínský komunistický režim budovat v roce 2016. V očích Pekingu jde o podezřelý cizorodý národ muslimské víry, jehož příslušníci se příliš netají nechutí jak ke komunismu, tak k čínské nadvládě. Jak prozradily oficiální čínské dokumenty zveřejněné v roce 2019 deníkem The New York Times, sinťiangský gulag není žádnou lokální inciativou, ale projektem z „nejvyšších míst“: instrukce, že s muslimy je potřeba zacházet bez slitování, totiž pocházely přímo z kanceláře prezidenta Si Ťin-pchinga.

Podle svědectví lidí, kteří tábory prošli, jsou vězni nuceni odsoudit islám a slíbit věrnost Komunistické straně Číny. Čína přitom nevězní jen Ujgury, kteří žijí v Sin-ťiangu, ale i občany jiných zemí. „Při kampani v posledních letech čínské úřady zadržely minimálně desítky lidí s občanstvím jiného státu, Kazachů nebo Ujgurů naturalizovaných v zahraničí, například v Kazachstánu. Čínský režim tyto osoby nadále považuje za občany ČLR podléhající její tzv. socialistické zákonnosti, tedy fakticky možnosti bezdůvodného zadržování a dlouhodobého věznění a týrání, aniž byl spáchán jakýkoli zločin nebo přestupek. Kvůli čínskému vlivu a zájmům lokálních elit na vztazích s Čínou tyto státy proti čínskému postupu často nijak veřejně neprotestují,“ říká sinolog Ondřej Klimeš z Orientálního ústavu AV ČR.

Odteď jste Číňanka

Že na ni v Urumči může čekat nebezpečí, netušila Jalilova do poslední chvíle. Po mnohahodinové cestě autobusem se cítila unavená, a tak se jako vždy ubytovala v místním hotelu Si-ťü, aby si odpočinula. Přebírat zboží měla až druhý den dopoledne, k tomu však již nedošlo. „V osm ráno mi na dveře zabušila policie. Byli to dva muži a jedna žena v civilu a překladatel a vyzvali mě, ať jim předložím svůj pas a vízum. I dřív takhle někdy přišli, nebylo to pro mě nic překvapivého,“ popisuje Jalilova.

Samotná kontrola pasu však nyní nestačila, tajní Jalilové řekli, ať je následuje na služebnu. „Říkali, že si něco potřebují ověřit, brala jsem to stále za jakousi policejní rutinu,“ vzpomíná Jalilova. Že tu něco nehraje, jí došlo až v momentě, kdy ji následně na pět hodin zavřeli do místnosti s dalšími Ujgury, zabavili jí telefon a pak ji odvedli na výslech do sklepa.

„Posadili mě na kovovou židli, které se říká tygr, má v sobě zabudovaná železná pouta a do nich mi zamkli ruce. Výslech začal tím, že mi vyšetřovatel oznámil, že jsem obviněna z terorismu,“ vypráví Jalilova. Konkrétně mělo jít o to, že měla jedné organizaci v Turecku podporující ujgurský boj za nezávislost převést částku v hodnotě dvou a půl tisíc dolarů. „Řekla jsem jim, že je to naprostý nesmysl,“ popisuje Jalilova. Policista ale trval na svém a po ženě chtěl, aby podepsala dopředu připravené přiznání k tomuto činu.

Výslech trval do pozdních nočních hodin, a když se Jalilova pořád nechtěla podvolit, vyšetřovatel ji podle jejího vyprávění zbil. Nad ránem pak pro ni přišla eskorta a odvezla ji do jednoho z internačních táborů pro Ujgury nedaleko Urumči. „Při příjmu nahlásili dozorcům číslo z čínských dokladů, které pro mě nechali vyrobit. Odteď jsem nevystupovala jako kazašská občanka, ale jako Číňanka,“ říká Jalilova.

V táboře absolvovala vstupní prohlídku, musela odevzdat své oblečení a dostala vězeňské – seprané žluté triko, tepláky a roztrhané látkové boty. Součástí přijímací procedury bylo podrobné focení a skenování její tváře a test na to, zda není těhotná. V případě, že by byla, čekal by ji nedobrovolný potrat, jak se později dozvěděla od dalších v táboře déle pobývajících vězeňkyň.

Tak jsem raději přestala

Základní vjem, který Jalilova po uvěznění získala, byl pocit velké stísněnosti. Bachařky ji první den odvedly dlouhou chodbou předělenou několika železnými mřížemi do obdélníkové cely, kde se tísnilo čtyřicet dalších vězeňkyň. V rohu byly dva záchody snímané jednou kamerou, přičemž další zabíraly zbytek prostoru. Uprostřed cely byl stůl a po jedné straně kovové pryčny, na kterých se leželo, na druhé straně chodbička. Na pryčny se vešlo jen dvacet žen, dalších dvacet muselo stát. Během noci se tak vězeňkyně střídaly po dvou hodinách, aby se aspoň trochu vyspaly.

První noc byla Jalilova z prostředí kolem sebe v takovém šoku, že začala plakat a křičet. „Jedna žena se ke mně naklonila a posuňky mi dala najevo, ať toho nechám. Že když budu pokračovat, zmlátí nejen mě, ale i všechny ostatní. Tak jsem raději přestala,“ vzpomíná.

Podobnou zkušenost, jakou prošla Jalilova, popsala na začátku roku deníku The Guardian i další bývalá vězeňkyně, která dnes žije ve Francii, Ujgurka Gulbahar Haitiwaji. O svých zážitcích napsala knihu, v níž popisuje, že v celách muselo být vždy ticho, hluk se ozval jen v okamžiku, když je ráno budil zvuk píšťalky, tou byly ženy vybízeny i k jídlu. Každý jejich pohyb byl pod neustálým dozorem. „Nebyla cesta, jak uniknout ostražitosti dozorců – jak šeptat, jak si otřít ústa nebo zívnout beze strachu, že vás obviní z modlení. Odmítnout jídlo znamenalo riskovat označení za islamistickou teroristku. Dozorkyně tvrdily, že jíme halal,“ popsala v Guardianu Haitiwaji.

Podle Gulbahar Jalilové dělali dozorci od začátku vše pro to, aby ženy psychicky zlomili. „Dlouhé hodiny jsme musely koukat jen do zdi, natáčeli nás na toaletě, neumožňovali nám základní hygienu. Byla tam sice sprcha, ale nemohly jsme se třeba dva týdny mýt. Byla jsem zavšivená, po těle se mi dělaly vředy. Až když jsme se všechny už nesnesitelně drbaly, oholily nás,“ říká Jalilova. „Vše bylo zaměřeno na to, aby nás připravili o naši důstojnost.“

Aby se ženy nemohly lépe poznat a psychicky se o sebe opírat, dozorci je pravidelně rozdělovali a nechávali je každý týden mezi celami rotovat. Budíček byl v půl šesté, po snídani – nejčastěji byla kulička chleba uvařená v páře – a také odpoledne musely vězeňkyně zpívat čínskou hymnu, písně velebící čínskou komunistickou stranu a vlast a učit se propagandistické texty. Kdo v tom polevil, nedostal další dny jídlo. K obědu bylo nejčastěji vařené zelí s chlebem a k večeři z něj vyvařená řídká zelená polévka.

Strašně jsem se styděla

Žádný den v táboře nebyl úplně stejný, měl sice své pravidelné záchytné body jako budíček a večerku, mezi tím se však neustále dělo něco nečekaného. Jalilova popisuje časté přepadové nástupy, kde je dozorci dlouho přepočítávali, nebo odvádění vězeňkyň k táborovým lékařům. „Dávali mi tam nějaké léky a injekce, co to je, nám samozřejmě neřekli. Přestala mi po nich menstruace, taky jsem na sobě pozorovala, že už nepociťuji příliš hlad ani bolest. Časem jsem začala mít problémy i s pamětí a dodnes si určité úseky nevybavuji,“ vysvětluje Jalilova.

V táboře byla Jalilova, jak říká, několikrát zmlácena. Během svého patnáctiměsíčního věznění nemohla ani jednou mluvit se svojí rodinou, byly to ale právě nakonec její děti, kdo jí pomohl na svobodu. Když se v plánovaný čas nevrátila z Urumči, začaly ji hledat, postupně zkontaktovaly řadu institucí v Číně, v Kazachstánu, v Rusku a obrátily se i na OSN.

Zřejmě v reakci na jejich nepolevující tlak a z toho se odvozující aktivitu kazašských úřadů nakonec Čína rodinu po mnoha měsících informovala, že Jalilova se nachází na jejím území a je obviněna z terorismu. Co přesně rozhodlo, že bude nakonec propuštěna, nicméně Jalilova dodnes neví. Mohla to být nechuť Číny dál se o ni s Kazachstánem přetahovat, v její prospěch mohlo hrát, že je cizinka, o kterou někdo projevil zájem. Pro ni samotnou bylo každopádně propuštění stejně překvapivé jako původní zatčení.

„Každých deset dní do cely naběhli dozorci s obušky, začali vyvolávat jména žen a ty se pak musely svléknout a před ostatními dělat dřepy a další podobné procedury. Najednou tam takhle zase jako obvykle nastoupili a řekli moje jméno a já si začala odkládat šaty. Oni ale zakřičeli, že dneska ne, že s nimi mám jít ven. Krátce nato mi pověděli, že budu propuštěna,“ vzpomíná Jalilova.

Další tři dny musela strávit ve stejném hotelu, kde ji zatkli. Po celou dobu tu s ní byla policistka, která jí dávala vitaminy a starala se jí o jídlo, protože byla hodně zesláblá. Na začátku září 2018 dostala zpátky svůj pas a vízum a bylo jí umožněno Čínu opustit. Ještě před tím, než mohla nasednout na letadlo, jí však dali policisté podepsat prohlášení mlčenlivosti, které se vztahovalo na její pobyt v táboře. Odmítnout podpis znamenalo, že se již domů nikdy nevrátí.

První týdny v Astaně Jalilova vůbec nevycházela ze svého bytu. „Strašně jsem se styděla za to, jak vypadám, jak jsem vychrtlá a plná boláků. Před svými dětmi jsem se navíc styděla i za to, co se mi dělo, že mě mlátili a ponižovali,“ říká Jalilova. Zda kazašské úřady nějak s Čínou řešily její únos, Jalilova neví. Kazašské ministerstvo zahraničí na otázky Respektu neodpovědělo. Ona sama se nicméně ze země po čase odstěhovala za příbuznými do Turecka, a právě tady, dále od hranic Číny začala dávat první rozhovory o svém případu.

V reakci na to mělo dojít k jejímu napadení skupinou mužů čínské národnosti, kteří ji zmlátili a křičeli, ať už s novináři nemluví. „Pocítila jsem ještě větší hněv a potřebu mluvit. Nakonec jsem přijala nabídku jít do Francie, která je od Číny hodně daleko,“ říká Jalilova. V současné době pracuje v Paříži na knize o tom, co zažila v Sin-ťiangu, a snaží se být aktivní v podpoře ujgurské komunity. Z analýz na Čínu specializovaného think-thanku Australian Strategic Policy Institute (ASPI) vyplývá, že v Sin-ťiangu je momentálně vězněno mezi milionem a milionem a půl lidí až v téměř 1200 táborech.