Učíme se empatii

Nestává se mi často, abych dostal pozvání k debatě s dětmi ve věku šest až deset let. I proto jsem nabídku, abych vyprávěl o práci novináře, nemohl odmítnout. Byl jsem nervózní a přemýšlel o tom, jak vyprávět, aby to bylo srozumitelné. Připravil jsem si i nenápadné pomůcky, například si oblékl mikinu s opicí, abych mohl ilustrovat, že novináři jsou zvědaví jako opice.

Děti zajímalo, odkud novináři čerpají informace, jaké umím jazyky, kolik let mi bylo, když jsem se rozhodl pro novinařinu, jestli píšu rukou, nebo na počítači, jak vypadá můj den atd. Bylo to milé, vtipné, občas dojemné. Nejsilnější zážitek ale přišel ve chvíli, kdy mi položil dotaz chlapeček, kterému jsem nerozuměl kvůli vadě řeči.

Trochu jsem zatuhl, protože jsem se nechtěl ptát s tím, že mu nerozumím. Vím, jak je občas těžké položit otázku, a nechtěl jsem ho znejistit. Dřív než jsem se stačil nadechnout, zapnul si mikrofon jiný kluk a tu otázku mi za svého kamaráda zopakoval. Nečekal na nic, zopakoval otázku a zase si vypnul mikrofon. A to jsem zatuhl podruhé. Ta samozřejmost a lehkost, s níž pomohl kamarádovi (a mně), byla obdivuhodná.

Ptal jsem se potom paní ředitelky, jestli měl za úkol spolužákovi pomoci. A paní ředitelka základní školy Vela Kateřina Kuberová mi odpověděla, že jeho kamarádi „automaticky vysvětlí, co chtěl říci, pokud se objeví někdo nový, kdo by mu nemusel rozumět. Děje se to úplně samo, nemuseli jsme jako dospělí do toho vůbec zasahovat nebo o to žádat.“ Mimochodem i díky tomu onen chlapec, pro nějž bylo nejobtížnější mluvit, položil nakonec nejvíc otázek.

Byl jsem z toho nadšený, vůbec nevylučuji možnost, že v tak emočně těžké době si člověk s větší chutí všímá dobrých událostí, takže bych to možná jindy přehlédl. Ale byl to ukázkový příklad situace, kdy se vzájemně od sebe učíme. Někdo, že mu ostatní pomohou překonat handicap, druzí, že pomáhat je naprosto samozřejmá věc. Jak moc je toho třeba, vidíme dnes a denně kolem sebe.

Nicméně během debaty jsem zatrnul ještě jednou, a to když se jiný chlapec zahleděl zblízka do kamery a řekl mi s lišáckým výrazem, že ho moc zaujal náš článek Pravda o Ježíškovi, protože teď už má konečně důkaz. A začal se smát. Po debatě mi jedna maminka poslala zápis své dcery: „Píše a čte sám. Spoustu prace ale krasna prace.“ To sedí, tak snad dobrý.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor