Znamení

Zastavila u řeky, na konci slepé ulice. Kolem spala v mrazivém dopoledni zahrádkářská kolonie, větve starých jabloní a hrušní byly ojíněné, na druhé straně řeky se za svícemi topolů prodíralo průrvou v mracích slunce.

Darja si oblékla péřový kabát, povzdechla si, podívala se na hodinky. Zbyněk tu ještě nebyl. Za dědou na hřbitov už to asi nestihne.

Došla až k pomalu plynoucí hladině řeky a zastavila u rybářského plata s improvizovaným sedátkem. Chtěla na něj stoupnout, ale pak si to rozmyslela, na prknech se leskla námraza, právě tak dobrá k tomu, aby jí ujela noha. Strčila ruce do kapes, šmátrala po rukavicích, mráz zalézal za nehty. Od kostelíku na druhé straně řeky se neslo pátečním ránem vyzvánění. Zrovna se otočila, když do slepé uličky zahýbal černý nissan – a proti své vůli, snad pod vlivem citové gravitace toho místa, se usmála.

„Paní Věro…?“ řekl kněz se zdvořilým otazníkem v podkresu. Pospíchal s převlékáním, těšil se, až se navleče do bundy z dutého vlákna, byla horolezecká, v sakristii byla v prosinci zima jak v morně a v kostele jako na šestitisícovce. „Copak potřebujete?“

„Jen jsem přinesla ze zahrádky…“ nedořekla a postavila na secesní sekretář dva tmavorůžové trsy vřesu. Ohleduplně každý podložila ubrouskem, aby na leštěném nábytku nezanechaly stopu. „Na boční oltáře… ty chryzantémy už vypadají jak ze smetiště.“

Zůstala stát trochu v rozpacích, že tu přihlíží mužskému…