Je krátce po půl šesté ráno a já vzrušeným hlasem budím manžela: „Vypadá to, že budeme muset jet.“ Vzhledem k tomu, jak moc (a) dlouho jsem těhotná, není třeba vysvětlovat kam ani proč. Budíme starší dceru a vysvětlujeme situaci pro případ, že by se vzbudila a divila se, že nikdo z nás dvou není doma. Trochu cimrmanovské, leč nejlepší řešení. Mladšího syna necháváme spát a vyrážíme. Před nemocnicí rychlé loučení, pak já s rouškou přes ústa a taškou přes rameno vyrážím směr porodnické oddělení. Manžel by už coby doprovod k porodu mohl, ale vrací se domů k dětem.
Náladu mám dobrou, vtipkuji se sestrou až do okamžiku, kdy mi nabírá kapku krve a provádí rychlotest na covid. „Ona to nebude jen tak nějaká chřipečka,“ uzavírá sestra naši debatu na toto téma, zatímco manipuluje s mou krví. Na jazyku mám otázku, zda už tu někoho pozitivního měli. Neptám se, ale odpověď se stejně dozvím. Neměli. První rodička s koronavirem jsem já. Tuto zprávu mi přijde oznámit lékař. Kromě roušky má štít a je oblečen do skafandru. Aha. „Aha,“ hlesnu. Od této chvíle je všechno úplně jinak, než jsem si představovala. Chci domů. Doktor mi opatrně vytírá nos a krk, aby se výsledek rychlotestu potvrdil (nebo vyvrátil). Sestra – krytá pouze rouškou – na mě zpoza jeho ramene povzbudivě mrká. „Tyhle rychlotesty často vycházejí falešně pozitivní,“ snaží se uklidnit nejen mě, ale i sebe a doktora. To je sice od ní hezké, ale spolehnout se na to nedá.
Jsem umístěna do izolace a je mi hrozně. Snažím se číst si, ale nedaří se mi to. Časopis je plný článků o koronaviru, jak jinak. Já sama se na životě nijak ohroženě necítím, nepatřím vyloženě do rizikové skupiny. Ani o miminko strach nemám. Děsí mě však pomyšlení na to, kolik lidí jsem během uplynulých dnů potkala, koho všeho jsem mohla ohrozit. Svým gynekologem s plnou čekárnou těhotných počínaje, přes kamarádky s malými dětmi, a mými rodiči konče.
Je mi přidělena moje vlastní sestra – již také v igelitu. Nesmím zapomenout, že jsem sem vlastně přijela rodit, že? Stará se o mě vzorně a je milá. I tak je atmosféra napjatá a přijdu si jako vyvrhel. „Aspoň mi sem nikdo zbytečně nepoleze,“ snažím se při telefonátu s (naprosto klidným) manželem situaci sama pro sebe odlehčit. Víc pozitiv se mi nalézt nedaří. Chudák miminko. První, koho v životě uvidí, bude doktor v igelitu. Všichni se mě budou bát, bude se vyšetřovat, s kým vším jsem byla v kontaktu a na nějaký klid po porodu můžu zapomenout asi i tady v porodnici. Ačkoli jsem se ničím neprovinila, cítím se od první chvíle jako zločinec.
Po asi třech hodinách se na mé samotce objevuje lékař. V první chvíli mi ani nedojde, že už nemá skafandr a přes ústa má místo jednorázové veselou barevnou roušku. Koronavirus se u mě nepotvrdil. V návalu euforie si svou roušku napůl strhávám z úst a mám chuť ji hodit z okna. Včas se zarazím, ale je mi najednou dost lehce. „A můžeme začít konečně rodit!“ raduje se „má“ sestra, nyní už zbavena igelitového obleku. O devět hodin později je na světě náš nejmladší. Není to „koronáček“ a já nejsem „kororodička“. Neplníme titulky novin ani se neobjevujeme v hlavních večerních zprávách. Jsme spolu a rádi. Uf.
Autorka je učitelkou na rodičovské dovolené.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
