Když jsem se s Barackem Obamou setkal poprvé, přišlo mi, že se liší od všech politiků, které jsem kdy poznal. Byl inteligentní, sečtělý, otevřený a plný energie, to však nebylo to, co mě zarazilo. Šlo o způsob, jakým kladl otázky. Většina politiků se ptá, aby si vzápětí sami odpověděli. Dají vám krátkou příležitost reagovat, pak vám ale skočí do řeči a obdaří vás nějakým nacvičeným moudrem, které bezpochyby odříkali už mnohokrát. Obama však položil otázku, na kterou skutečně očekával odpověď. Poslouchal a pak položil další otázku. Opravdu chtěl vědět, jak problém vnímá někdo jiný.
Jako stejně neobvyklý politik se vynořuje i ze své nové knihy A Promised Land (Země zaslíbená). Napsaná je výborně, určitě jsou to nejlepší prezidentské paměti, jaké jsem kdy četl. Obama umí se slovy zacházet lehce a s elegancí. Když popisuje, jak kráčí Západní kolonádou Bílého domu, říká: „Každé ráno jsem právě tady cítil první závan zimního větru nebo tep letních veder.“ Když popisuje let vrtulníkem, píše: „Díval jsem se dolů na zvlněnou krajinu Marylandu, na učesané čtvrti pod sebou a potom na řeku Potomac, na jejíž hladině se blyštělo pohasínající slunce.“
Nejvýraznějším rysem knihy je však Obamova schopnost nejen vidět jednotlivé problémy z obou stran, ale dokonce se vcítit do pohledu těch, kteří zásadně nesouhlasí s jeho vlastním postojem. Píše, že chápal frustraci Hillary Clinton, jež trpělivě stoupala po žebříčku moci, aby se nakonec o demokratickou nominaci musela potýkat s…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
