Nehořte! Doutnejte...

Čas od času si toho při letmém pohledu do zrcadla ani nevšimnu. Ale stačí si vzít dvě fotky v rozmezí jednoho roku a je to markantní. Také se mi hůře vstává a přes den bývám unavenější. Kdybych to nepodepřel zdravým dvacijášem po obědě, pokud to situace umožní, večer bych se možná motal. A také už do všeho neskáču po hlavě. Někdy mi chuť dělat něco nového schází úplně. Ježkovy oči, já jsem asi vyhořel!? Ale ne, pohoda, to jenom stárnu. Tak to jsem si oddychl. Než jsem ale prošel samovyšetřením, abych zjistil, že mladý už nikdy nebudu, narazil jsem na literární skvosty, jako je například Zářit a nevyhořet nebo Hořet, ale nevyhořet. Pro sebe jsem si to do každodenní praxe přeložil jako Nehoř, doutnej…

Od roku 2019 je syndrom vyhoření oficiální nemocí podle Světové zdravotnické organizace. Nemohu si nevšimnout skokových změn v souvislosti s naším aktuálním pracovním životem. Během krize zůstávají na home officu automaticky všichni ti, kterým to jen trochu skladba pracovních činností a podmínek umožňuje. Na home officu ale skončili i ti, jejichž práci z domova si lze jen těžko představit, minimálně prozatím. Jsem chirurg a byl jsem na home officu. Ale také pracuji v oblasti informačních technologií, kde je práce z domova známa dávno před koronavirem. Současný osobní lockdown umocnil jednu z možných příčin syndromu vyhoření. Říká se jí teror příležitostí. Jaké bylo překvapení zaměstnavatelů a jejich personalistů, když museli během letošního roku začít ještě…