Sport, nebo školy?

Teď je to nejdůležitější

Ondřej Kundra

Stejně jako mi vadilo, když začala vláda při zavírání divadel, galerií a klubů mluvit o kultuře jako o „volnočasové aktivitě“, neberu ani sport jen jako zábavu, jak někteří tvrdí. Pro část lidí je to regulérní práce, točí se v něm hodně peněz a emocí, a proto chápu, že ti, kteří tenhle byznys provozují, mají logický zájem, aby se znovu roztočila jeho kola. A k tomu to také nyní směřuje, když se zástupci fotbalových, hokejových a basketbalových asociací domlouvají s vládou a hygienou na podmínkách, za kterých by to bylo možné.

Konečné slovo ještě nepadlo, je ale možné, že k dohodě dojde již brzy a profesionální sport tak může být prvním odvětvím společenského života, které se během druhé vlny pandemie otevře, zatímco vše ostatní zůstane dál zavřené. Sportovci často argumentují, že to přece dává smysl, protože kluby investují peníze do častého testování a na stadionech nebudou smět být přítomni diváci, takže šíření nákazy ze sportovišť prý příliš nehrozí. Nic proti tomu, ale přesto se mi sport v tuhle chvíli jeví spíše jako podružnost, jejíž řešení zbytečně zabírá čas a energii k tomu věnovat se tomu důležitějšímu – školám.

Když v polovině října oznamoval tehdejší ministr zdravotnictví Roman Prymula novou sadu omezujících protipandemických opatření v čele právě se zavřením škol, řekl, že se na začátku listopadu v každém případě vrátí zpět do svých lavic žáci prvního stupně základních škol. „Může nastat situace,…