Je sobota 4. listopadu 1995, půl desáté večer. V centru Tel Avivu právě vrcholí stotisícová demonstrace za účasti politických špiček. Premiér Jicchak Rabin vyzývá krajany, aby podpořili mírové dohody z Osla, které by připravily půdu pro vznik dvou samostatných států: pro Izraelce i Palestince. „Cesta míru je lepší než cesta války,“ prohlašuje. Po manifestaci se vydává z pódia ke své limuzíně, když zaznějí tři výstřely.
K premiérovi pronikl ultrapravicový židovský extremista Jigal Amir: zasáhl ho do zad a do krku, třetí rána z pistole třiasedmdesátiletého politika minula. Rabin byl okamžitě převezen do nemocnice, ale tam svým zraněním podlehl. Pětadvacetiletého vraha zadržela ochranka a později dostal doživotí. Jako důvod činu uvedl odpor proti Rabinově snaze o mírové řešení letitého konfliktu. Jeho vražda šokovala celý svět a zanechala v izraelské společnosti hlubokou propast. Zatímco jedni Rabina vyzdvihovali za nastartování mírového procesu, druzí jej nazývali zrádcem; k těm patřili nejen ortodoxní Židé, ale i někteří pravicoví politici.
Rabinova cesta k politice nebyla neobvyklá: měl za sebou úspěšnou vojenskou kariéru, v armádě strávil skoro třicet let a dotáhl to na náčelníka generálního štábu izraelské armády. Roku 1968 však odešel a už v roce 1974 se poprvé stal premiérem. Přerod vojáka v mírotvůrce už tak obvyklý není: začal pozvolna a mezníkem byl rok 1987, kdy vypukla první palestinská intifáda (lidové povstání). Rabin byl v té době ministrem obrany a armádě…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu