Poslední odbočka před autokracií

Nejdůležitější otázkou voleb roku 2020 není, zda vyhraje Joe Biden, nebo Donald Trump, demokrat, či republikán. Nejdůležitější otázky zní: Uspěje Trump navzdory své zkorumpovanosti? Povznesou se voliči nad jeho zákeřný, autoritářský styl?

Pokud je odpověď kladná, připravte se na horší časy. Na mnohem horší časy.

Američané obdařili prezidentský úřad štědrými pravomocemi. Zároveň se je ale pokusili podřídit zákonům. Zakladatelé republiky nicméně chápali, že samotné právo nemůže nikdy zcela zamezit riziku vyplývajícímu z moci koncentrované do prezidentské funkce. Neustále se obávali možnosti, že se úřadu chopí skutečně záporná osobnost – nějaký ten Caesar nebo Cromwell, jak lamentoval ve svém Listu federalistů č. 21 Alexander Hamilton. Snažili se vybudovat překážky v podobě komplikovaného systému prezidentské volby, Kongresu omezujícího prezidentské pravomoci, možnosti prezidentova odvolání. Systém fungoval dvě a půl století, v naší éře ale selhal.

Americké instituce v průběhu Trumpova vládnutí opakovaně nedokázaly zabránit korupci, zneužití pravomocí, dokonce ani politickému násilí ve jménu Donalda Trumpa.

Když se Trump před čtyřmi lety chopil moci, tvrdil jsem, že jeho působení v úřadu může Ameriku nasměrovat k autokratickému režimu. „Podle všech dosavadních náznaků,“ psal jsem tehdy, „jeho působení v úřadu naleptá integritu veřejného života a vládu zákona – a zároveň způsobí nevyčíslitelné škody na postavení Ameriky jako vůdčí světové mocnosti, na našem spojenectví se Západem a na demokratických normách uplatňovaných ve světě. Ke škodám dochází teď a nebude snadné je napravit, jejich konečný rozsah však stále zůstává otevřenou otázkou.“

Dnes už jejich rozsah vyčíslit můžeme. Blížíme se k dalším volbám a Trump se pokouší ochromit fungování amerických poštovních služeb s cílem ovlivnit volební výsledek. Prezident se úspěšně odmítl podřídit předvoláním k výpovědi před vyšetřovacími komisemi Kongresu, když jim předsedali členové opoziční strany. Ignoruje etické normy, překroutil pravidla udělování bezpečnostních prověrek, zastavil dvoje vyšetřování ve věci svých podnikatelských vazeb na Rusko, jedno vedené FBI, druhé zvláštním vyšetřovatelem Robertem Muellerem. Rozkázal vězeňské stráži a ostraze parků, aby zasahovaly v roli policistů na ulicích a obešel tak FBI a Národní gardu. Podobně jako v roce 2016 i letos vítá ruskou pomoc s předvolební kampaní, tentokrát má ale již pod kontrolou úřady, jež odmítají odpovídat na otázky Kongresu a amerického lidu.

Ti, kdo bagatelizují hrozbu představovanou Trumpem, se utěšují jeho osobními nedostatky: jeho leností či neznalostí vládních mechanismů. Prezident ovšem nejedná sám. Republikánští politici, kteří by ho za normálních okolností měli omezovat, mu naopak pomáhají a násobí jeho moc.

Právě proměna přístupu Republikánské strany k demokracii je možná nejtrvalejší novinkou, již Trumpovo vládnutí přineslo. Pracoval jsem v administrativě George W. Bushe, který byl prvním prezidentem od osmdesátých let 19. století, jenž zvítězil v hlasování Sboru volitelů a zároveň nezískal většinu hlasů amerických voličů. Bush to chápal jako obrovský politický problém. Když vynesl 13. prosince 2000 Nejvyšší soud rozsudek v jeho prospěch, slíbil, že bude vládnout smířlivě a nadstranicky. „Nebyl jsem zvolen, abych sloužil jedné straně, ale abych sloužil zemi,“ prohlásil ve svém projevu před kongresem v Texasu, kde právě končilo jeho funkční období guvernéra. „Prezident Spojených států je prezidentem každého jednotlivého Američana, bez ohledu na jeho původ a rasu. Ať jste pro mě hlasovali, nebo ne, udělám, co bude v mých silách, abych hájil vaše zájmy a abych si získal váš respekt.“

Můžete si myslet, že Bush svůj slib nesplnil, učinil ho ale proto, že si existenci problému uvědomoval. O dvě desetiletí později proměňuje Trump vládu menšiny, tedy něčeho, co v roce 2000 působilo zcela výjimečně, v běžnou záležitost.

Republikáni v Trumpově éře uvykli tomu, že pravidla politické soutěže hrají v jejich prospěch. Zároveň začali mít strach, že pokud by se to mělo změnit, začnou v soutěži prohrávat. V důsledku toho pak začali nespravedlivá volební pravidla chápat jako nezbytná, správná a vlastně spravedlivá – a vnímat jakýkoli pokus o jejich nápravu jako přímý útok na vlastní existenci.

Dnes tedy platí ještě více to, co jsem napsal v roce 2017: „Nikdo z žijících Američanů si nepamatuje tak zásadní ohrožení svobodné vlády ve Spojených státech, jaké zažíváme právě dnes.“

Abychom pochopili, jakým způsobem systém během prvního období vlády Donalda Trumpa selhává – a jak může dále selhávat v případě jeho znovuzvolení –, podívejme se blíže na to, jak prezident funguje už nyní a co může následovat.

Zneužití prezidentské milosti

Desátého července 2020 odpustil Donald Trump zákonný trest svému dlouholetému spolupracovníkovi Rogeru Stoneovi. Stoneovy vlastní záznamy dokazují, že fungoval jako prostředník mezi kampaní Donalda Trumpa v roce 2016 a organizací WikiLeaks. Kdyby byl Stone ochoten spolupracovat s federálními vyšetřovateli, mohl se v nebezpečí ocitnout i samotný prezident. Stone místo toho lhal Kongresu a vyhrožoval dalším svědkům.

Těsně před tím, než měl Stone nastoupit do vězení, mu ale Donad Trump uložený trest zmírnil v plném rozsahu. Institut zmírnění trestu se přitom v rámci amerického systému ukazuje být užitečnějším nástrojem než klasická prezidentská milost. Osoba, jejíž trest byl zmírněn, si totiž zachovává právo nevypovídat, jež jí zaručuje pátý dodatek ústavy. Omilostněná osoba toto právo naopak ztrácí.

Trumpův přístup ke Stoneovi připomněl dalším spolupracovníkům, kteří disponují vhledem do prezidentova působení, tedy lidem jako Paul Manafort nebo Ghislaine Maxwell, jak velmi se jim vyplatí, pokud budou držet jazyk za zuby.

A jak je možné, že Trumpovi takové zneužití úředních pravomocí k osobnímu prospěchu prochází? Neexistuje nic, co by mu v něm mohlo zabránit. Ústava jednoduše prezidentovi takové pravomoci uděluje. Dlouhodobé zvyklosti vládnutí dokázaly dosud prezidenty odradit od toho, aby se svou mocí nakládali lehkomyslně. Trump však může ve svém druhém funkčním období žádat po spolupracovnících, aby pro něj záměrně porušovali zákon – a pak je chránit v okamžiku, kdy jsou přistiženi a hrozí jim trest. Může omilostnit své příbuzné, dokonce se může pokusit udělit milost sám sobě.

Zneužití možností vlády k osobnímu prospěchu

Dvacátého osmého srpna 2020 prezident porušil precedens, a dokonce možná porušil zákon, pokud se plánování akce účastnili federální zaměstnanci pracující pro něj samotného nebo pro jeho viceprezidenta. Toho dne totiž Donald Trump přijal republikánskou prezidentskou kandidaturu na půdě Bílého domu. The New York Times onoho dne reportovaly:

Trumpovi poradci prozradili, že si prezident vychutnával frustraci i hněv vyvolaný tím, že uspořádal stranickou politickou akci přímo na trávníku Bílého domu a rozmetal tak zaběhané zvyklosti. Podle poradců, kteří s novináři mluvili anonymně, si skutečnost, že mu v akci nikdo nemůže zabránit, vysloveně užíval.

„Nikdo mu v tom nemohl zabránit.“ Nikdo mu také nemohl zabránit, aby neodklonil dolary daňových poplatníků do svého vlastního byznysu. Nikdo mu nemohl bránit, když ignoroval předvolání před vyšetřovací komisi zkoumající, zda neporušuje daňové zákony. Nikdo mu nezabránil najímat a prosazovat do funkcí své příbuzné. Nikdo mu nezabránil ve zneužití moci americké vlády k vlastnímu prospěchu. Nikdo ho nezastavil, když vydíráním i lichocením přesvědčoval cizí vlády, aby mu pomohly s kampaní za své znovuzvolení. Nikdo mu nemůže zabránit využít svých pravomocí nad poštovními službami, aby odradil voliče od hlasování, jež může dopadnout v jeho neprospěch.

Trump zjistil, že je až překvapivě jednoduché využívat ministerstvo spravedlnosti jako štít před postihem svých vlastních provinění. Hatchův zákon zakazuje ve většině případů používat vládní moc k vlastním stranickým cílům. Podle dlouholeté zvyklosti je ale vynucování tohoto zákona ve vztahu k nejvýznamnějším prezidentovým spolupracovníkům ponecháno v rukou samotného prezidenta. Jeho ochotu podřídit se zákon jednoduše předpokládá. Co se však stane, když prezident nespolupracuje? Nezávislý federální úřad pověřený vymáháním zákona, Úřad zvláštního právního zástupce, zjistil, že zmíněné zákonné nařízení porušilo devět Trumpových poradců, a doporučil, aby Trump žádal jejich rezignaci. Ten nevyhověl ani jednou.

„Nikdo mu v tom nemohl zabránit.“ Ve svém prvním prezidentském období Trump odstranil z ministerstev generální inspektory a trestal aktivisty upozorňující na úřední přehmaty. V druhém období by fungování vlády bylo ještě neprůhlednější, s cílem skrýt korupci a přešlapy v oblasti národní bezpečnosti. Ministerstvo spravedlnosti by bylo znetvořeno ještě radikálněji, proměnilo by se v osobní právnickou firmu Donalda Trumpa a utrácelo by prostředky daňových poplatníků na obranu prezidenta proti důsledkům vlastních provinění. Naprosté zpolitizování ministerstev spravedlnosti a vnitřní bezpečnosti by se rozšířilo i na další vládní úřady. Poslední ostrůvky etických postojů a nezávislosti uvnitř Republikánské strany by se rozplynuly.

Odklon veřejných prostředků do vlastních firem

V dvě stě třicet let trvající historii Spojených států před Trumpem se nikdy žádný prezident nepokusil nasměrovat veřejné finanční prostředky do svých vlastních firem – a žádný Kongres se tak nikdy ani nenamáhal postavit takové pokusy mimo zákon. Americké zákony upravující etické jednání místo toho spoléhají z velké části na otevřenost. Při jejich zavádění se jednoduše předpokládalo, že pokud bude mít politický systém k dispozici potřebné informace, sám zabrání nevhodným aktivitám.

Takový předpoklad ale měl své kořeny v době, kdy byly politické strany méně homogenní a veřejnost méně polarizovaná než nyní. Trumpova největší síla je jeho naprostá nestydatost. Krade v pravé poledne. Přijímá úplatky v hotelu umístěném přímo uprostřed Pennsylvania Avenue. Jeho stoupenci proti tomu nic nenamítají. Jeho strana v Kongresu neklade odpor. Podobná míra korupce v americkém veřejném životě postrádá precedens. Trump dokonce získal více peněz z pokladny Republikánské strany než z ministerstva financí – peníze, o nichž byste předpokládali, že je republikáni použijí k podpoře kampaní dalších svých kandidátů nebo k realizaci svých oblíbených programů, a nikoli k obohacení Donalda Trumpa. Přesto si stranický aparát i samotní kandidáti rezervují další a další akce konané v Trumpových nemovitostech a dokazují mu svou loajalitu tím, že se nechávají okrást. Ochota naplnit kapsy příslušníků Trumpovy rodiny se stala do značné míry znamením oddanosti a republikánské identity, podobně jako jsme za vlády George W. Bushe nosili kovbojské holínky.

Výsledkem je pak neschopnost Kongresu reagovat ve chvíli, kdy je korupce odhalena. Předvolání před Kongres znamenalo dříve prostě předvolání před Kongres. Všichni zastupitelé bez ohledu na stranickou příslušnost měli zájem, aby bylo vyslyšeno. Dnes není stejné předvolání ničím více než pozvánkou od strany, která má v konkrétní komoře právě většinu. Republikáni ve Sněmovně reprezentantů nadšeně tleskají, když prezident odmítá vyslyšet výzvy demokratických šéfů sněmovny, což se jednoho dne pravděpodobně obrátí proti nim samotným.

Trump má jako prezident i byznysmen hodně co skrývat. Cenou za jeho politické a ekonomické přežití je destrukce dohledu, jímž byl pověřen Kongres, a diskreditace poctivého zpravodajství odpovědných médií. V druhém Trumpově funkčním období se jediným způsobem politického přežití Republikánské strany v zemi, v níž většina s prezidentem a jeho stranou zásadně nesouhlasí, stane radikální překreslování hranic volebních okrsků a extrémní snaha republikánských guvernérů omezit volební právo. Republikáni dokončí svůj přerod ve výslovně antidemokratickou stranu.

Podpora politického násilí

Trump využívá politického násilí jako energetického zdroje od chvíle, kdy poprvé v roce 2015 oznámil svůj zájem kandidovat. Jak se ale jeho vyhlídky v roce 2020 zhoršují, učinil z politického násilí ústřední téma. Chce, aby ho bylo více. Když například začalo po sociálních sítích kolovat video zachycující podle všeho, jak Kyle Rittenhouse během nepokojů ve městě Kenosha 25. srpna zastřelil dva demonstranty a třetího zranil, Trump lajkoval tweet s prohlášením „Kyle Rittenhouse je důvod, proč jsem volil Donalda Trumpa“. „Čím více anarchie, chaosu, vandalismu a násilí vládne, tím snazší bude rozhodování o tom, kdo je nejlepším kandidátem pořádku, zákona a bezpečí,“ prohlásila Trumpova poradkyně Kellyanne Conway v pořadu Fox & Friends 27. srpna. O dva dny později se kolona šesti set aut s Trumpovými stoupenci vydala do centra Portlandu. Jejich posádky pálily z paintballových zbraní, rozstřikovaly pepřový sprej a snažily se vyvolat konfrontaci, během níž pak jeden z nich zemřel.

Míru politicky motivovaného násilí v zemi mohou nejlépe regulovat místní policejní jednotky. Ty Trump znovu a znovu nabádal, aby konaly svoji práci způsobem, který vyhovuje právě jemu, bez ohledu na to, jak „tvrdé“ při tom musí být. Policisty zastupují odbory, jež často spolupracují přímo s Trumpovou kampaní. „Můžu vám říct,“ prohlásil Trump v červnu 2019 v rozhovoru pro server Breitbart News, „že mám podporu policie, podporu armády, podporu motorkářů Bikers for Trump – mám za sebou drsné lidi, kteří se ale drsně nechovají – dokud nedojdou do jistého bodu, a pak to bude hodně, hodně špatné.“

Trumpova přitažlivost spočívá v rasovém uvědomění a pocitu rasové křivdy toho druhu, jež podněcuje bílý rasový terorismus ve Spojených státech i ve světě, od masakru v mešitě na Novém Zélandu (jehož pachatel se Trumpa výslovně dovolával) až k vraždám v synagoze v Pittsburghu nebo masovým střelbám v texaském El Pasu a v Gilroy v Kalifornii. V uplynulých týdnech byly výsledkem politicky motivovaného násilí zmíněné oběti ve městě Kenosha a v Portlandu. Druhé Trumpovo funkční období přinese další podobné hrůzy.

Vůdce části lidu

Muž, jehož se zakladatelé republiky tolik obávali, se tedy chopil vysokého úřadu, který sami stvořili, a začal ho zneužívat přesně tak, jak tušili. Nyní tento muž touží po druhém funkčním období, kdy se stane ještě nebezpečnějším a agresivnějším. Trumpovou volební strategií je vytvořit si ze Sboru volitelů nástroj, jenž mu znovu zajistí prezidentský úřad, a to navzdory mínění většiny obyvatel USA. Může uspět, pokud se mu podaří rozdmýchat obavy dostatečného množství bílých voličů v Minnesotě, Wisconsinu a Michiganu, přestože si podstatně větší počet Američanů přeje jeho odchod. Všechny uvěřitelné scénáře jeho případného letošního triumfu ve Sboru volitelů počítají s ještě drtivější porážkou v celkovém počtu odevzdaných hlasů než před čtyřmi lety, kdy činil rozdíl 2,9 milionu hlasů v Trumpův neprospěch.

Jedním z triků populistů, jakým je Trump, je prohlásit se za vůdce „lidu“, i když je vlastně většina voličů odmítá. Autoritářský populista definuje „lid“ tak, že z něj vylučuje kohokoli, kdo s ním nesouhlasí. Za legitimní občany se počítají pouze jeho stoupenci.

To ale neznamená, že autoritářský populista své stoupence respektuje. Využívá jejich předsudků ke svému vlastnímu, a nikoli jejich prospěchu. Trump se prostřednictvím nabyté moci obohacuje a zároveň oslabuje jakékoli právní či etické instituce, jež by jeho obohacení mohly stát v cestě. U moci se drží rozdmýcháváním nenávisti. Druhé funkční období by znamenalo další rozkrádání, další destrukci institucí, další podněcování fanatické zaslepenosti.

Legenda praví, že v sedmdesátých letech 19. století se proslule zkorumpovaný newyorský politik „Boss“ William Tweed posmíval svým kritikům slovy: „A co s tím chcete dělat?“ Trumpův neutuchající vzdor zákonům i dobrým mravům funguje podobně. Kongres s ním neudělal nic. Zůstává to na voličích.

Ti půjdou letos k urnám uprostřed těžké ekonomické recese, kdy se bez práce kvůli Trumpem nezvládnuté koronavirové krizi ocitly miliony Američanů. Země ale čelí také úpadku demokracie, vlastně útoku vedenému z nejvyšších politických pater proti možnosti obyčejných lidí udržet si vliv na chod vlády. Bude se prezident řídit zákony, či je bude ignorovat? Budou veřejné zdroje využity k veřejným účelům – nebo budou přesměrovány k obohacení Trumpa a jeho kliky? Budu volby spravedlivé – nebo budou stranou prezidenta zmanipulované tak, aby bylo pro voliče obtížné hlasovat a aby se jejich hlasy správně nesečetly? Zůstane Amerika zemí, v níž vládne většina? Nebo se vláda menšiny promění z mimořádné události v běžnou záležitost? O tom všem se rozhoduje právě teď, když Američané míří k volbám..

© 2020 The Atlantic Media Co., as first published in The Atlantic magazine or on theatlantic.com (as applicable).

All rights reserved. Distributed by Tribune Content Agency.