Výstava týdne: Ohromující dílo muže, který sází borovici blatku

Už jen do konce března potrvá v chebské GAVU výstava Pavel Salák: Muž, který sází borovici blatku a je tu hned několik dobrých důvodů, proč za ní na západ Čech vyrazit.

Čtyřiasedmdesátiletý rodák z Karlových Varů vešel v obecnější známost teprve loni na jaře, kdy mu kurátor Jaromír Typlt v Galerii Art brut Praha uspořádal výstavu Země, odkud přicházím. Ve stejné době zároveň vyšla kniha Muž, který sází borovici blatku složená z rozhovorů Aleše Palána s „dobře utajenými malíři“, v níž se lidé mohli vůbec poprvé šířeji seznámit s pozadím Salákova díla. Jeho jádrem jsou kresby z šedesátých a sedmdesátých let, na nichž coby výtvarný autodidakt s nesmírnou (v detailech až filigránskou) precizností zachytil jím vysněné země a města, které se z dnešního pohledu jeví jako jakási spontánní umělecká utopie. Aglomerace jsou plné zeleně a monumentálních staveb přispívajících ke spokojenému žití v Severozápadní, Karlovarské, Centrální či Severovýchodní zemi, v nichž se objevují názvy měst jako Parabela, Dartana, Opálov, Oxyda nebo Zdětín. Výběr z těchto děl je nyní v Chebu k vidění v dosud nebývalé kvantitě i kvalitě. Tím ale výstava zdaleka nekončí.

Palán jako její kurátor se Salákem vybral také jeho následující práce, v nichž se věnoval dokumentaci ostrůvku divoké přírody postupně ustupujícího rozšiřujícímu se velkolomu Jiří u Sokolova, zmíněného sázení borovic (dobrovolně a na svou pěst se snaží v krajině udržet vzácný středověký endemit) a vývoje počasí. Ve všech třech případech Salák do sešitů s pověstnou pečlivostí píše a kreslí veškerá svá pozorování, jež jeho aktivitu posouvají z kategorie až obsesivního zájmu na úroveň konceptuální umělecké činnosti, k níž bychom u nás v jejím zápalu a pravidelnosti aktuálně jen těžko hledali srovnání.

Pavel Salák toho v životě zažil hodně a řada z těch věcí (v čele s bezdomoveckou etapou) je pro běžné publikum těžko představitelná. Palán v expozici tuhle osobní rovinu příliš nezdůrazňuje a je to dobře: Salákovo dílo je ohromující samo o sobě a v dnešní době navíc v sobě nese i pozitivní zprávu o tom, že když se člověk snaží dělat dobro a má dostatek trpělivosti, může se i po desetiletích přehlížení jednou dočkat zaslouženého ocenění. Ne že by po něm Pavel Salák nějak toužil, ale rozhodně si ho zaslouží.