0:00
0:00
Kontext25. 10. 20209 minut

Návrat pošramocené velmoci

Vítězství Joea Bidena by mohlo přinést rychlé změny

Joe Biden ve středu ráno před svými příznivci ve Wilmingtonu
Autor: AP, Paul Sancya

Kandidát Demokratické strany Joe Biden byl podle projekcí amerických médií zvolen novým prezidentem Spojených států. Agentura AP i televize NBC a CNN předpověděly, že bývalý viceprezident ovládl hlasování i v klíčovém státě Pensylvánie, a má tak zajištěnou většinu ve sboru volitelů.  Při této příležitosti odemykáme text o tom, co může Bidenova volba přinést Spojeným státům i světové politice:

Další americké volby, další zprávy o pokusech ze strany Ruska a tentokrát také Íránu ovlivnit jejich výsledek. Spojenými státy teď krouží kompromitující materiály namířené proti Joeu Bidenovi a jeho synovi Hunterovi, které – alespoň podle dopisu podepsaného padesáti vysoce postavenými představiteli americké výzvědné komunity – silně zavánějí právě podvratnou činností cizích mocností. Jaká je totiž jinak pravděpodobnost, že někde v zastrčené opravně počítačů ve státě Delaware „někdo“ nechá „omylem“ starý laptop, na jehož harddisku se nacházejí skandální informace o synovi prezidentského kandidáta, a že nalezený harddisk pak nevysvětleným způsobem doputuje do rukou Rudyho Giulianiho, osobního právníka Donalda Trumpa, tedy Bidenova protivníka v nadcházejících volbách? Nepříliš velká, píší kulantně bezpečnostní experti.

↓ INZERCE

„Cizím mocnostem“ se však v jistém smyslu není možné divit. Americké volby se rozhodně dotýkají i jich, voliči v Delawaru nebo Wisconsinu ovlivní vývoj událostí i ve vzdálených koutech planety. Kupříkladu ruský rubl už delší dobu tančí v závislosti na tom, jak se vyvíjí preference obou amerických kandidátů. „Postavení rublu se v tuto chvíli zdá být těsněji svázáno se soubojem o Bílý dům než se stavem ruské ekonomiky,“ píše například agentura Reuters. Vlastně se zdá, že v případě Bidenova vítězství rapidně vzrostou obavy investorů o další stabilitu putinovského Ruska a očekává se jejich úprk ze země. Biden byl ostatně viceprezidentem v době, kdy Spojené státy zavedly proti Rusku sankce kvůli obsazení Krymu, a celkově se nikdy nevyznačoval sympatiemi pro autokratický režim Vladimira Putina. Nepřekvapuje tak, že když posiluje Joe Biden, rubl se hroutí, a když to vypadá, že by se Donald Trump přece jenom mohl ve funkci udržet, rublu rostou svaly.

Vyvrcholení

Už jenom z výše zmíněného je jasné, že případná změna v Bílém domě může být tentokrát ostrá a s citelnými dopady na atmosféru v mezinárodních vztazích. Mezi země, které z možné změny v Bílém domě nebudou mít radost, patří třeba autoritářské Turecko, nacionalisticky populistická Brazílie nebo Saúdská Arábie, optimismus zjevně nezavládne ani v orbánovském Maďarsku. Atmosféra v mezinárodních vztazích se vlastně může proměnit velmi citelně a velmi rychle. Radikální otočku slibuje už jenom série prvních ohlášených gest demokratické administrativy. Podle ní by se Spojené státy po inauguraci prezidenta Bidena obratem staly znovu signatáři pařížské klimatické dohody, od níž na základě Trumpova rozhodnutí oficiálně odstoupí shodou okolností den po listopadových volbách, stejně jako se znovu stanou členskou zemí Světové zdravotnické organizace (WHO), z níž Trump zemi vyvedl v průběhu koronavirové krize.

Obecně vzato by Bidenův příchod do Bílého domu znamenal zásadní změnu v pohledu na svět. Donald Trump představuje éru, kterou on sám shrnul do hesla „America First“, tedy „Amerika na prvním místě“. V tomto pojetí jsou mezinárodní vztahy zcela otevřeně jakýmsi zápasem ve volném stylu, v němž si Spojené státy vzhledem ke své velikosti, moci a vlivu vyboxují, co potřebují. Smyslem je vítězit „tak často, až z toho budete unavení“, jak to Trump svým voličům doslova slíbil. Svůj pohled na mezinárodní přetlačovanou pak současný vládce Bílého domu popsal během projevu v OSN v roce 2017 slovy, že „jako prezident USA budu vždy stavět USA na první místo, stejně jako budou, a vždy by měli, lídři vašich zemí stavět na první místo zájmy vlastních států“.

Každému, kdo nepatřil mezi nejsilnější ve třídě, musí být jasné, že z takového pojetí nemůže pro leckoho vzejít nic dobrého. Joe Biden má navíc za to, že nefunguje ani pro samotné Spojené státy. V jednom z rozhovorů během letošní předvolební kampaně konstatoval, že „Amerika na prvním místě znamená Ameriku osamělou“. Jeho vlastní pohled má mnohem blíže k předtrumpovské představě o mnohostranné spolupráci v rámci definovaných pravidel a mezinárodních institucí – tedy svět, v němž se i nejsilnější v ideálním případě podřizují dohodnutým zvyklostem a slabší se mají o co opřít.

Zároveň si ale nelze namlouvat, že některé posuny v americkém přístupu ke světu nejsou dlouhodobé. Již před Trumpovým nástupem se Americe vyčítalo, že se ze světa stahuje nebo že těžiště dění vidí více v Asii a nástupu Číny než v Evropě s jejím nevypočitatelným sousedem Ruskem. Sám Joe Biden navíc v Obamově vládě patřil ještě k těm nejopatrnějším, na rozdíl například od Hillary Clinton. Kdyby se exprezident Obama řídil jeho radami, nedošlo by například k útoku na skrýš Usámy bin Ládina (Biden operaci považoval za příliš riskantní) či k posílení, byť limitovanému, amerických jednotek v Afghánistánu.

Míra podpory Spojených států v zahraničí nebyla nikdy tak chabá.

Donald Trump tedy rostoucí absenci Ameriky v mezinárodním dění nezahájil, vnesl do ní nicméně iracionální rozměr nahodilého rozhodování a opovržení mezinárodní spoluprací, jejímž dobrým příkladem může být jednostranné odstoupení od jaderné dohody s Íránem a nerespektování tradičních spojenců, snad s výjimkou Izraele. Připomeňme si, že Trump, podobně jako Barack Obama, vyčítal evropským zemím nedostatečné náklady na vlastní obranu, ale navíc jako první americký prezident poválečných časů otevřeně podporoval politiky a hnutí usilující o rozpad nebo oslabení Evropské unie. Dnešní Amerika je kvůli nově zaváděným tarifům s Evropou téměř v obchodní válce.

To by se s Bidenovým příchodem zcela jistě změnilo, deník The Washington Post napsal, že v Evropě v takovém případě zavládne atmosféra „blízká orgasmu“. Případný demokratický prezident bude s evropskými partnery hodnotově na jedné lodi, jistě o nich bude pěkně mluvit a bude s nimi chtít znovu mnohem intenzivněji všemožně spolupracovat. Na požadavku, aby Evropané věnovali zvýšenou pozornost vlastní bezpečnosti, se nic nezmění, jeho součástí však bude, na rozdíl od Trumpových časů, spíše tlak na formování silného a jednotného kontinentu.

Problém

Navíc posun zájmu o Asii je dlouhodobý. Jestli se američtí politici i v dnešní době na něčem shodnou, pak je to potřeba přistřihnout křídla rozpínavého Pekingu. Biden plánuje posílení spolupráce se zeměmi, jako jsou Austrálie, Indie a Japonsko. Spousta dalších kroků není stále jasná, protože téma zahraniční politiky je v předvolební kampani velmi okrajová věc.

Bidenovo případné vítězství ale opravdu nelze chápat jako jednoduchý návrat do předchozí éry. Americká pověst je pošramocená, pohled zbytku světa na ni se změnil, považovat Washington za spolehlivého spojence se minimálně nějaký čas hned tak někdo neodváží.

Především Američané odstoupili od uzavřených mezinárodních dohod. Speciálně zmíněný případ jednostranného odstoupení od dohody s Íránem, tedy smlouvy skládané za spolupráce mezinárodního společenství včetně Ruska a Číny, zavěsil velký otazník nad možnost i důvod dojednávat s Washingtonem cokoli, co může za pár měsíců šmahem zase zrušit další administrativa. Názorový rozštěp uvnitř Spojených států vlastně dospěl do stadia, kdy se Washington chová střídavě jako dvě různé země. Jistě, i dříve panovaly mezi republikány a demokraty spory, ty se ale z dnešního pohledu jeví spíše jako rozdílné akcenty v jinak vypočitatelném americkém působení na světové scéně. Eventuální výměna garnitury v Bílém domě je tak jedna věc, ale otázka, jak dlouho změny vlastně přetrvají, zůstává viset ve vzduchu. Spojené státy jsou stále mezinárodním obrem a pro země Západu i řadu jiných také strážcem bezpečného světového řádu, ten však prochází hlubokým vnitřním přerodem s nejistým výsledkem. Nejistotě vládnoucí v mnoha světových metropolích se nelze divit.

Rozklížená Amerika navíc ztrácí možná nejcennější zahraničněpolitickou devízu, kterou je obyčejná přitažlivost. Světové veřejné mínění vůči demokratické velmoci citelně ochladlo. Organizace Pew Research Center dělala v roce 2018 průzkum v pětadvaceti zemích světa a vyšlo jí, že na USA měla pozitivní názor pouze polovina respondentů. Pouze čtvrtina dotázaných věřila tomu, že Amerika bere ohledy na kohokoli jiného než na sebe samu. V novějším průzkumu téže agentury prováděném ve třinácti světových demokraciích se pak propad tradičního garanta západních hodnot jevil ještě dramatičtěji, míra podpory USA vlastně nikdy v historii měření nedosahovala tak nízkých hodnot. Vrcholem pak bylo zjištění, že většina evropské populace má v otázce řešení mezinárodních problémů větší důvěru v čínského prezidenta Si Ťin-pchinga než v Donalda Trumpa.

Joe Biden a jeho vláda mohou kyvadlo zase vychýlit opačným směrem. V jejich světě budou mít demokratičtí spojenci nepochybně znovu pocit, že mají ve Washingtonu přednost před lídry sice nechutných, ale těžkotonážních zemí. Nebudou ale vědět, jak dlouho nová konstelace vydrží. Dokud si Američané nevyříkají své vlastní spory, zůstane Amerika tím, čím je dnes: spíše jedním z problémů tohoto světa než garantem jejich řešení.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Proč se Karel Čapek nemýlil, když věřil v člověkaZobrazit články