Co když přinese?

Předhazovat Andreji Babišovi jeho spolupráci s tajnou komunistickou policií pomalu vychází z módy, někdy si ale člověk nemůže pomoct.

Minulý týden přišel za Babišem ministr zahraničí Tomáš Petříček s dotazem, zda se má Česko připojit ke kritice čínské vlády za její chování k Ujgurům. Dokument podepsalo 39 zemí, z toho 20 z Evropské unie. Babiš ale zakroutil hlavou, Petříček srazil podpatky a o věci, která zaměstnává vlády všech západních států, se v českém kabinetu vůbec nejednalo.

Zbyla tu po ní ovšem minimálně jedna otázka: co by musela Čína udělat, aby si v daném tématu vysloužila zájem Babiše a jeho ministrů, když masové zavírání muslimské menšiny do koncentračních táborů k tomu nestačí? Přitom nejde o jednotlivost, ale dlouhodobý, důkladně promyšlený projekt s nádechem genocidy: australská nevládní organizace zkoumající situaci v Ujgursku nedávno podle leteckých fotografií napočítala 380 internačních táborů, v nichž systematicky „na převýchovu“ mizí statisíce lidí.

Pokud budeme hledat důvody tak zjevné ztráty hodnot, na nichž naše republika po sametové revoluci zakládala svoji existenci, pak skutečně nelze pominout, že vládu řídí muž soudně uznaný z konfidentství pro StB, jemuž jsou z logiky věci koncentráky v Asii lhostejné. Lhostejné patrně budou mnoha lidem v Česku, tohle je ale přesně téma, kdy má politik voliče vést a na základě svého vychování, znalostí, zkušeností či přirozeného citu jim říkat, co je správné. Jenže část Babišova vychování se odehrávala i…