Co se stalo s Amerikou

Psal se rok 2007, sezona masivně oblíbeného amerického zápasnického cirkusu jménem WrestleMania právě vrcholila a v ringu se jako obvykle páchaly nepravosti. Jeden z profesionálních zápasníků právě strhl druhého k zemi a rozhodčí začal rázně odpočítávat. Vtom se ho ale zezadu chopil druhý rozhodčí, vytáhl ho z ringu a tvrdým úderem ho knokautoval.  Proboha, už se do sebe pustili i rozhodčí! Dav nadšením ryčí, u provazů před ringem v extázi poskakuje legendární majitel soutěže profesionálního wrestlingu Vince McMahon, jehož zápasník před okamžikem díky zjevně nedovolené intervenci sudího odvrátil porážku. Boj tedy pokračuje, v témže okamžiku však kamera v publiku zabírá podsaditého blondýna v obleku, jak slyšitelně mumlá: „Co se to tady děje?“ Vzápětí už se blonďatý muž dere k ringu a sráží poskakujícího McMahona k zemi. „Ale to je přece Donald Trump!“ křičí nevěřícně komentátor.

Ano, je to Donald Trump, extravagantní podnikatel a hvězda televizních show, zaléhá sraženého McMahona vlastním tělem a pravačkou mu buší do hlavy, jedna rána za druhou. Pak vyskakuje, spouští vítězný ryk, zatíná svaly. Boj v ringu mezitím prochází zvratem. McMahonův muž jde opět k zemi, tentokrát ho už ale rozhodčí dopočítá. Dav šílí, Trump má vítězně ruce nad hlavou, zákeřný majitel soutěže, jenž zjevně musel rozhodčího nějak podmazat, teď zoufale kroutí hlavou. A za chvíli je potupná porážka zla dokonána: Trump spolu s pomocníky připoutává mocného manažera ke křeslu a před zraky všech mu holí vlasy na hlavě. McMahon vřeští, vzpírá se, prosí o milost, Trump je však zcela nelítostný, na hlavu potupeného soupeře ještě nastříká pěnu na holení a dokoná dílo do hladka, břitem. Zloduch po několikaminutové exekuci už jenom rezignovaně věší hlavu, je zcela poražen, dokonale ponížen.

„Byla to fascinující podívaná a naprosto strašidelná,“ zavzpomíná na bizarní podívanou o osm let později server The Huffington Post. Wrestling čtenáře tohoto serveru obvykle nezajímá, vzpomínkový článek ale vychází během americké prezidentské kampaně 2016 jako jedna z nevěřícných připomínek, z jak podivného a velké části Ameriky nepochopitelného světa se vynořil jeden z kandidátů. Naprosto neuvěřitelně tehdy ještě působila možnost, že by bombastický hulvát, oslňující publikum třeba rozhazováním padesátidolarovek, mohl zvítězit nad elegantní zkušenou političkou a sofistikovanou dámou jménem Hillary Clinton a stát se prezidentem.

Dnes všichni víme, že Donald Trump tehdy ve volbách skutečně zvítězil a za čtyři týdny bude o prezidentský mandát bojovat podruhé. Tak jako v roce 2008 jeho nadšenému publiku nevadilo, že jen část rozhazovaných padesátidolarovek byla ve skutečnosti pravých, v roce 2016 téměř polovinu voličů netrápilo jeho adolescentní vychloubání vlastní inteligencí či mocí nad rozkroky žen ani jeho nejasná finanční situace, když prolomil dosavadní zvyklosti souboje o nejvyšší úřad a odmítl zveřejnit svá daňová přiznání.

Svérázný prezident ostatně velké části Američanů nevadí dodnes. Když před čtyřmi lety vstoupil do Bílého domu, utěšovala se část zděšených liberálů nadějí, že jeho voliči buď velmi rychle pochopí svůj omyl, nebo že Trump své stoupence „zradí“ a promění se pod vlivem washingtonského establishmentu v plus minus standardního politika, snad trochu ozvláštněného blonďatou ofinou a zálibou v ženských vnadách a cheeseburgerech. Při pohledu na průzkumy veřejného mínění je nicméně jasné, že se tyto naděje nenaplnily. Trump sice ve většině z nich ztrácí, nikoli ale tolik, aby se při troše štěstí nebo šikovném povolebním manévrování nemohl stát znovu prezidentem. Drtivá většina jeho stoupenců zjevně před čtyřmi lety věděla, koho volí: muže podobného vkusem, mluvou a uvažováním jim samým, ovšem nádavkem silného, neporazitelného, obletovaného a – údajně – nezměrně bohatého. Na svém postoji tahle část Ameriky nic nezměnila. Rozdíl mezi voliči, kteří si dokážou představit Donalda Trumpa jako svého prezidenta, a těmi, kteří mu nemohou přijít na jméno, činí i po čtyřleté zkušenosti pouhých několik procent.

Amerika se vlastně řítí do ústavní krize. Média dnes v podstatě neřeší programové rozdíly mezi kandidáty, pouze technologii mocenského boje hnaného na hranu zákonných postupů nebo spíše za ni. Ani jedna strana nevěří ve standardní průběh nadcházejících voleb. Prezident svým stoupencům již měsíce systematicky vysvětluje, že se demokraté uchýlí k rozsáhlým volebním podvodům, mluví o „milionech zfalšovaných hlasů“. Stoupenci Joea Bidena zase líčí stále sofistikovanější scénáře, jež se podle nich chystá stávající prezident využít k uzurpaci úřadu, volebním výsledkům navzdory. Volební boj se podle předpokladů obou stran potáhne týdny či měsíce po ukončení hlasování. Nakonec, ať bude závěr jakýkoli, vyjde ze všeho chaosu jedna polovina Ameriky s pocitem ukradeného vítězství, hluboce ukřivděná, nenávistná a plná nejhlubších obav. „Chtějí vám ukrást váš americký způsob života,“ burcuje své stoupence Trump. „Vezmou vám svobodu, zničí demokracii,“ varoval tábor Joea Bidena před případným vítězstvím protivníků nikdo menší než bývalý prezident Barack Obama.