Ale nikomu to neříkejte

Od začátku pandemie chodí novinářům – včetně Respektu – důležité e-maily a zprostředkované vzkazy. Jsou od zdravotních sester z covidových oddělení, které popisují své depresivní pracovní podmínky. Ve vzkazech nejde o pracovní přetížení kvůli koronaviru, ale o to, jak málo se nemocnice snaží jim nával stresu, práce a rizika ulehčit. Není kde si pohodlně odpočinout, svléct výstroj, osprchovat se. Nebývá čas se ani napít.

Špatné zacházení se zaměstnanci je nepřijatelné vždycky, ale u sester, na kterých závisejí životy jiných lidí, to vzbuzuje dvojnásobné rozhořčení a touhu po okamžité nápravě. Společným jmenovatelem zmíněných vzkazů ale je, že jejich autorky či autoři nechtějí vystoupit pod svým jménem a odmítají se i anonymně sejít. Bojí se problémů, zlé krve v práci nebo rovnou vyhazovu. Pro novináře je to problém. Nemají šanci zjistit, jestli celý ten popis nemocniční beznaděje, běžným pacientům skrytý, je vůbec pravda. A když je, článek postavený na výpovědi „nejmenované pracovnice“ z „jedné brněnské nemocnice“ má jen malou šanci něco změnit. Obavy whistleblowerů jsou pochopitelné, ale jejich snaha je tím pádem zbytečná.

Nahradí nás odvážnější

I na českých sociálních sítích lze číst řadu pacientských i lékařských zkušeností ze zahraničí. Dozvídáme se, jak v Dánsku nebo Nizozemsku fungují špitály ohleduplněji. Představa, že idyla západoevropských nemocnic je odvěká, protože Dánové a Nizozemci jsou přirozeně a bez výjimky hodní a chápaví lidé, je ovšem mylná. O…