Když tak potom Vetřelce

Byla to svinská doba. Zaplaťpánbůh, že je pryč a že nás nutila i k takovým kravinám, jako jsou rychlodabingy,“ prohlásí napůl znechuceně, napůl stále zapáleně spisovatel Ondřej Neff ke konci dokumentu Králové videa. I on patřil v osmdesátých letech k titulní skupině lidí, kteří namlouvali do češtiny na videokazety zahraniční filmy ilegálně dovezené do Československa ze Západu. Tedy k fenoménu, ve kterém se snoubí touhy socialistických konzumentů s technologickým kutilstvím i s šedou ekonomikou, která ignorovala železnou oponu a v níž klíčily zárodky podnikavého kapitalismu i porevoluční tolerance k pirátství.

Rychlodabing je na tom podobně jako výjezdní doložka, devizový příslib nebo bony. Pro ty narozené před rokem 1980 je součástí slovníku. Ročníky 1981 a výš už většinou nebudou tušit, o čem je řeč. Králové videa mapující právě rychlodabing tak mají dvě hlavní skupiny diváků. Nostalgiky, kteří si pamatují, jak si na videu s polovinou vesnice pouštěli Hříšný tanec nebo Ramba namluvené jedním hlasem, často v bizarním překladu a dikci. A pak publikum odrostlé v digitální éře zvyklé stáhnout si jakýkoli film z internetu během chvilky ve vysokém rozlišení, pro něž je představa potajmu získané videokazety s přeskakujícími barvami jen zaprášená podivnost.

Králům videa slouží ke…