Tak příště, sousedi

Jakkoli to nyní při pohledu na nekončící bití a zatýkání demonstrantů v Bělorusku vypadá nejisté, tamní prezident Aljaksandr Lukašenka nakonec ze své funkce odejde. Možná mu protestující země začne krachovat pod rukama. Možná sám zamíří na diktátorský odpočinek. Možná Rusko dospěje k závěru, že samo potřebuje výměnu. Anebo Lukašenkova horká hlava ztratí trpělivost, nařídí policii s protesty brutálně skoncovat a celospolečenská vzpoura ho pak smete. Možných scénářů je celá řada, v žádném z nich si ale Evropská unie nebude moct upřímně říct, že ke konci posledního evropského diktátora podstatným dílem přispěla.

Nezávodíme s Ruskem

Není pravda, že by EU vůbec nic nedělala. Například platí právní služby perzekvovaným demonstrantům a léčbu zraněným. Také návštěva dvanácti velvyslanců u spisovatelky a opoziční aktivistky Světlany Alexijevič byla důležitým gestem. Jenže Lukašenka a jeho spojenec Vladimir Putin mají úplně jiné tempo. Stávkují běloruští zaměstnanci televize? Druhý den je zastoupí ruský dovoz. Potácí se země na pokraji krachu? Ruská půjčka v přepočtu čtyřiceti miliard korun je už domluvená. Peníze přijdou výměnou za ještě větší vliv ruských oligarchů na běloruské státní firmy, to teď ale není pro Lukašenku a jeho věrné podstatné.

EU nemá závodit s cynickým ruským režimem, který sleduje pouze vlastní mocenské zájmy. Má však prosazovat své vlastní cíle, k nimž patří starost o to, co se snaží prosadit Lukašenkovi odpůrci, tedy svobodu a demokracii. A nedá…