Je to tvrdý oříšek, na kterém si už spousta lidí vylámala zuby. Máme na mysli dilema, kdy psát „mě“ a kdy „mně“. Ve výslovnosti těchto tvarů osobního zájmena „já“ není žádný rozdíl, nabízí se tedy otázka, proč se liší v psané podobě.
Důvod najdeme v historickém vývoji jazyka. Ve staré češtině se mě vyslovovalo [mje], tvar mně se vyslovoval [mňe]. Zatímco z mluvené češtiny se tyto nuance během staletí vytratily, v psaném jazyce se dvě odlišné podoby udržely až do současnosti.
Jak tedy postupovat? Asi nejjednodušší bude, když si prostě zapamatujete, že ve druhém a čtvrtém pádě se píše tvar mě: „Udělal si ze mě legraci.“ (druhý pád) „Překvapil mě svým přístupem k práci.“ (čtvrtý pád) Ve třetím a šestém pádě je naopak správný tvar mně: „Její zpěv se mně moc líbí.“ (třetí pád) „Mluvili o mně dost nelichotivě.“ (šestý pád)
Jestli se vám ale nechce pokaždé určovat pád, máme pro vás následující mnemotechnickou pomůcku. Tvary mě a mně převeďte do druhé osoby jednotného čísla – „tebe“ a „tobě“. Pokud ve větě použijete tebe, je správná podoba mě; v případě tobě je to tvar mně: „Usmívala se na mě.“ (tebe) „Nastěhoval se ke mně.“ (tobě)
Ještě pro úplnost dodáváme, že v některých pádech má zájmeno já dva tvary. Ve druhém a čtvrtém pádě lze vedle mě použít i podobu „mne“, ta je však spíše knižní a v mluveném projevu se téměř nevyskytuje: „Požádala mě/mne o radu.“ A ve třetím pádě je kromě tvaru mně v některých případech přípustná i varianta „mi“: „Ukázal mně/mi cestu.“ Ale ne…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
