Dopisy

Nejsou šílené, jsou šťastné

Respekt 38/2020

Zamrzelo mě zaměření článku na fanynky. Tato zkušenost se přenáší napříč různými definicemi genderu, a pokud bych zůstala stejně jako autor u známých příkladů, jakými jsou One Direction, vzpomněla bych si třeba na fanouškovskou základnu Green Day, skupiny mého teen věku, která rozhodně nespojovala pouze „třeštící davy dívek“. I když současné davy trhající interprety sleduji jen minimálně, věřím, že více než jindy One Direction či Justin Bieber přitahují publikum napříč genderovými kategoriemi.

Simona Koutná

 Vaculíkův princip

Respekt 32/2020

Jestli jsem to správně pochopil, tak základní myšlenkou článku je zbytečnost kupování a užívání věcí zbytných, když stačí věci nezbytné. Princip platí úplně na všechno. Nákupem pouze věcí nezbytných ušetříme a můžeme si pak podle autora článku koupit pivo a sušenky. Jenže také pivo je věc zbytná a žízeň zaženeme i vodou…

Předně dnes žijí lidé nejen, aby přežili, ale na rozdíl od lovců v pravěku, aby si i užili. Proto také nezahání žízeň pouze vodou. Spotřeba je hnací silou vývoje, a co bylo dříve zbytné či luxusní, stává se nezbytným. Teplo v autě a rádio nebylo, cestovalo se v kabátě. Autor píše, že chodí plavat do Podolí. Plavat v zimě venku v teplé vodě bylo v době mého mládí považováno za luxus a prakticky to neexistovalo. Nakonec i rybník Svět, ve kterém autor plaval, byl lidmi vytvořený „luxus“, aby si užili více ryb na stole, než měli jejich předci, kteří je chytali v řekách a potocích. Zajistili tím také zaměstnanost. Dnes tyto rybníky považujeme za nezbytné. Díky za to, že Jakub Krčín postrčil vývoj!

Tedy tvorbou a nákupem věcí zbytných podporujeme vývoj a nakonec i zaměstnanost. V článku se dozvídáme, „k čemu asi je navigace v autě“. Je to od autora, zaměstnance telekomunikační firmy, otázka překvapivá. Je, či není GPS nakonec telekomunikačním prostředkem? Osobně jsem rád, že mezi námi jsou lidé, kteří tento luxus vytvářeli a vytvářejí, aniž by si to možná uvědomovali.

Také plavu v přírodě, nemám značkové oblečení, ale snažím vidět věci racionálně.

Pavel Pafko

V kraji svobodných sedláků

Respekt 29/2020

„Z Prahy to sem autem po D1 a pak po benešovské silnici běžně trvá hodinu, teď většinou hodinu a půl.“ Tak začínají řádky seriálu o cestování o Sedlčansku. Naštěstí se dá do Sedlčan dopravit i jinak. Z Prahy rychlíkem do Olbramovic, dále vláčkem rozvážně kličkujícím mezi lesy, poli, loukami a usedlostmi. Časově to vyjde podobně jako jízda autem, ale cestující se baví pohledem z vláčku víc než v zácpě.

Využíváme s manželkou husté sítě železnic a autobusů při toulkách po Čechách a Moravě. Třeba nás současná krize přinutí k zamyšlení, jak žijeme ve vztahu k přírodě a co dělat víc pro naše nástupce.

Vladimír Blažek, Říčany