Cesta na sever

Poulím oči na muže ve středních letech, který se ptá, zda vezeme něco nelegálního. Kromě oblečení mám v batohu už jen zásobu mezizubních kartáčků, snad jediný produkt, který je tady, na rozdíl od všeho ostatního, dvakrát levnější než v Česku. Záhada jednotného vnitřního trhu EU. Když celník otevírá tubu s vitaminem D, musím se pod vousy pousmát nad švédskou důsledností, která ale překvapivě nestojí v rozporu s jejich bezbřehou naivitou. I zločinci jsou tady zřejmě natolik spořádaní, že drogy pašují v lékovkách ve svém batohu, místo aby je ukryli někde v jiné části vlaku.

O pár hodin později už projíždíme rychlovlakem jižními předměstími Stockholmu okolo satelitního města, na jehož sídlišti se nedávno natáčel seriál Chalífát o verbování mladých dívek k Islámskému státu. Hlavou mi proběhne rychlý sled výjevů z posledních let: Zlatan Ibrahimović recitující národní hymnu v reklamě na automobilku, nová nádražní hala provoněná kávou a kardamomem, natažené ruce žebráků před supermarkety, oranžovočervený leták „Když přijde krize nebo válka“ ve schránce, klimaticky neutrální rostlinné hamburgery, nemožnost vyjádřit svůj názor na cokoli kromě počasí, protože by to mohlo někoho urazit.

Odpoledne před Královským palácem pozorujeme střídání stráží jen my dva a tříčlenná rodina německých turistů, jinak je Staré Město docela pusté. Sochu svatého Jiří přetíná stín vpůli, napřažená ruka s mečem směřuje z temnoty k sluncem ozářenému chřtánu draka. Život se nezastavil, ale hodně zpomalil, muzejní ostrov máme takřka sami pro sebe. Bez roušek se cítíme trochu lehčeji, dezinfekce tu navíc voní po malinách, a o to víc všichni včetně náhodných kolemjdoucích dbají na dodržení dostatečné vzdálenosti. Proč jsou Švédové nesví z toho, že musí udržovat dvoumetrový odstup? Normálně udržují čtyřmetrový.

Nejvíc mě ale samozřejmě zajímá, jak se proměnila místa, která znám: knihovna, kde jsem pomáhal zařídit výstavu, ve skále vyhloubená stanice metra, kde jsem každý den přestupoval do práce, kavárna String na Jižním ostrově, která už teď vypadá docela jinak, charitativní obchody, jež vypadají pořád stejně, hudební klub Debaser, který padl za oběť rekonstrukci dopravního uzlu. Zastavíme se v jednom z parků, který je obsypán převážně otci na rodičovské dovolené, jejich ratolestmi, bicykly a domy. Všechny ulice kolem jsou pěší, cpeme se skořicovými šneky a lékořicí, venkovní restaurace okolo jsou v obležení, snad po týdnu vidím prvního člověka kouřit.

„To město vypadá, jako by bylo zbudované podle lidí. Vysokých i pěkných lidí,“ řekne můj kluk společným průsečíkem našich jazyků, který jsme za poslední měsíce povýšili na náš dorozumívací prostředek. Úroveň rozvoje civilizace hodnotí vedle obligátních kritérií jako vláda práva a absence policejního násilí vůči menšinám taky mírou ateismu a dostupností veřejných toalet. Až na to poslední si Česko nevede vůbec špatně. Jsou ve Skandinávii ale všichni tak šťastní, jak to vypadá? Polygamie a antidepresiva, je moje odpověď, po nějaké době člověk z každého nadšení vystřízliví. Narodit se tady není vždy výhra v loterii.

Večer skáčeme do vody v přístavu v centru města s výhledem na radnici. Místní děti nás ubezpečují, že voda není tak studená, jak se zdá, a mají pravdu. Je studená tak akorát. Zastavím se v tom tichu pod hladinou a myslím na všechno, co jsem tady prožil, a zejména na lidi, kteří mi byli domovem. Je to intenzivní pocit nostalgie být zase zpátky. Uvědomím si jeho nesdělitelnost. Schopnost necítit se osaměle by s sebou ale nesla riziko, že nebudu cítit vůbec nic. Vynořím se a otevřu oči, trochu mě v nich pálí, mžourám přes vlasy nalepené na čele, ale dívám se před sebe, protože ani není kam jinam. Tak jako tato země.

Autor je analytik.